Jako malá a dospívající jsem country hudbu – tedy tu hudbu, kterou tatínek po celý svůj život propagoval – nesnášela. Později jsem jí přicházela na chuť a v jisté době , tj. tak cca v letech 1993-1998 jsem dokonce měla o americké country velmi dobrý přehled. Dokonce jsem s tatínkem nějakou dobu spolumoderovala pořad o country hudbě v jednom pražském soukromém rádiu 🙂 A dnes si ji poslechnu moc ráda a ještě radši naživo, přímo v Nashvillu.

Ke country patří Nashville. Poprvé jsem se tam podívala už v roce 1988. To jsem tam ovšem byla sama. Měla jsem totiž tu možnost pobývat měsíc v USA u našich přátel, rodiny Moodyových (The Moody Brothers), kteří v 80. letech byli několikrát v Praze a natočili tu s tatínkem a jeho Country beatem desku. S nejmladším synem Trentem (hrál na baskytaru) jsem pak prožila krásně nevinnou platonickou lásku na dálku, která trvala skoro dva roky- od roku 1986. V roce 1988 mě jeho rodina pozvala na měsíc do USA. Trvalo nějakou dobu, než mi rodiče vyřídili potřebné doklady, ale o prázdninách jsem skutečně do USA odletěla. Byla jsem jako Alenka v říši divů, ale Ameriku jsem si zamilovala. A vůbec ne kvůli tomu baskytaristovi. Prostě se mi tam po všech stránkách strašně líbilo. A moc jsem se tam chtěla vrátit. Procestovala jsem s Moodyovými hodně států i měst, včetně Nashvillu, podívala jsem se do Disneyworldu na Floridě i do Bílého domu, kde jsem se s nimi zúčastnila recepce za účasti prezidenta Reagana. Myslím, že tehdy, v roce 1988 nás nebylo tolik, kteří tu čest měli. A věřte, že , než mě tam pustili, 14 dní mě prý, jak jsem se později dozvěděla, prověřovala FBI.

Do Ameriky jsem se vrátila ve svém životě ještě hodněkrát. Několikrát jsme tam v devadesátých letech jeli se štábem České televize natáčet vstupy do televizního pořadu Country Express Praha- Nashville. Na jedné z našich cest jsme natáčeli nejen v Nashvillu, ale i v Memphisu a New Orleans. Nashville jsem znala a můžu říct, že i když je to v podstatě malé město, které se hrozně rychle rozvíjí, mám ho tou jeho country atmosférou moc ráda. Na našich cestách jsem se ale zamilovala také do Memphisu. K tomu totiž patří zase blues. Strávili jsme tam, myslím v roce 1994, dva dny a natáčeli u slavného studia Sun, pochopitelně před Gracelandem „u Elvise „ (dovnitř nás nepustili, protože se tam nesmí snad ani fotit, natož natáčet) a nakonec i na slavné memphiské ulici Beale street.

Memphis leží už dost na jihu (stát Tennessee) a v létě tam bylo dost velké vedro. Večer po natáčení jsme vyrazili na toulky centrem města. Bydleli jsme na také slavné Union street, a tak do nejcentrovatějšího centra celého Memphisu bylo nedaleko. V Memphisu jezdí tramvaje, po ulicích lezou švábi, na každém rohu někdo na něco hraje. Údajně i kriminalita je tam dost značná. Ale to je vám v tu chvíli úplně fuk . Beale street večer pulzuje nočním životem. Je tam jeden bar vedle druhého. A z každého zní hudba. Živá. Slavný bar slavného B.B.Kinga jsme minuli hned nahoře po pravé straně (ta ulice není moc dlouhá) a od vstupu nás snad odradilo jen poměrně vysoké vstupné a předlouhá fronta zájemců o posezení v tomto baru. Nakonec jsme povečeřeli v jedné rohové hospodě (seděli jsme venku, bylo vedro, dusno a vlhko a kolem nás lezli kolem obrubníku chodníku švábi – pěkně jeden za druhým, v takové nekonečné koloně … dost hnusné – jiný kraj, jiný mrav … nikdo jiný, než já, se nad tím nepozastavoval…). Úderem deváté hodiny večerní jsme zaslechli zvuk trubky. Za chvíli jsme pochopili, že trumpetista svolává ostatní kolegy z kapely k produkci. Z baru naproti zazněly libozvučné jazzové tóny. Zamířili jsme i s ostatními účastníky naší výpravy dovnitř. Sedli jsme si k jednomu z posledních volných stolů a zaposlouchali se do první písně. Ta kapela hrála naprosto skvěle. Je to nepopsatelné. Hráli jeden bluesový a jazzový hit za druhým. Kdybyste slyšeli jejich dechovou sekci … To byla krása. Mráz mi běhal po zádech. Od té doby jsem už nikdy takhle naživo nic podobného neslyšela. A to nebyla žádná známá kapela. Pak jsme zjistili, že je to obyčejná barová kapela, která se sejde večer a hraje pro lidi. Tatínek byl z té hudby také nadšený a říkal, že „bubeníkovi by dal z fleku pusu „ a taky že takového nikdy u nás nenajde 🙂 Prý to měl „od Boha“. A tak jsme tam , nakonec už jen spolu, sami dva, protože štáb po půlnoci odpadl, do čtyř do rána seděli, popíjeli Kapitána Morgana s Colou a užívali si ty hudební delikatesy. A dokonce jsme si i lehce zatančili. Dodnes, když slyším, Bring it on home to me …. vidím ten tmavý, zakouřený bar a mám chuť si dát Colu s „kapitánem“…

Před několika týdny zemřel B.B.King. Když jsem si to přečetla na internetu, na chvíli jsem se v myšlenkách vrátila na Beale street. A podle fotky jsem našla název toho baru – Rum Boogie Bar 🙂 http://rumboogie.com/

A kdo nezná, Bring it on home to me … (zdroj: youtube.com) .. tak tady je!

Tatínek se za svůj profesionální hudební život zúčastnil mnoha oslav Mezinárodního dne žen. Některé historky o rozverných ženských kolektivech se ani nedají publikovat 🙂 Tatínek vždycky tvrdil, že je to nespravedlivé, že ženy mají svůj mezinárodní den a muži nikoli. A teprve až někdy v 90.letech jsme se v USA dozvěděli, že muži svůj den mají – Den otců.

Včera se  – zejména v USA – slavil Den otců. U nás je to svátek skoro neznámý, snad jen na sociálních sítích jsem zachytila pár akcí – na úrovni města, komunity, restaurace … V USA se včera jistě nakupovalo jako o život. Už minimálně týden dopředu se jistě vyhlašovaly velké výprodeje a dárky pro tatínky byly za super ceny. Večer se v mnoha rodinách určitě grilovalo, tátové na sobě měli zástěry nebo kuchařské čepice s nápisem Best Dad nebo Super Dad.

Pravda je, že když mají svátek matky, proč by ho neměli mít tátové? Tak třeba se rozšíří časem i u nás, podobně jako třeba Valentýn.

Já jsem si tatínka připomněla vzpomínkou na své dětství. Takže, tatínku, vzpomínáme na Tebe – škoda, že tu nemůžeš být s námi …