Veselý hřbitov je název básnické sbírky Jaroslava Holoubka, který před necelými dvěma týdny, bohužel, nečekaně zemřel. A protože dnes je výročí tatínkova úmrtí, zavzpomínám ještě jednou na ně na oba. 

Tak jsme byli na hřbitově. Chodíme tam pravidelně několikrát do roka. Maminka, manžel a já. Někdy bratr s rodinou, pokud je v České republice. A nechodíme tam nějak smutnit. Vzpomeneme na tatínka, na babičky a dědečky, zapálíme svíčky, vyhodíme starý věnec, květiny, dáme nové … A většinou si vzpomeneme i na nějakou historku. Blíží se Vánoce, tak jsme dnes vzpomněli medvěda. Ano, medvěda. Toho, co jsem hledala a už vím, že ho máme  (viz dřívější příspěvek o Vánocích – k přečtení zde)

To je taková rodinná historka. Když byl tatínek malý kluk, bylo to po válce, nic moc nebylo. A děda, jeho táta, mu vyráběl sám hračky. A tohle byl vyřezaný dřevěný medvěd na takovém podstavci- dnes bych to asi nazvala – hodně hustej a já už ani nevím proč, ale tatínek ho nějak dostával k Vánocům každý rok. A pak, když už byl dospělý a děda už nežil, tak si toho medvěda vždycky zabalil a nadělil sám sobě. Napadlo mě, že ho maminka možná ještě má. Pokud ho najdu, přidám fotku

Tak tady je:

A stejně tak dnes už jen nesmutníme kvůli Jarouškovi Holoubkovi. Tatínek ho měl také velmi rád. Vzpomínáme, jaký to byl zábavný, inteligentní a příjemný člověk a na všechny chvíle, které jsme mohli strávit společně s ním a jeho ženou Zuzanou.  A to nám už nikde nevezme, i když on už tu s námi není…. A hned je ten dnešní hřbitov tak nějak veselejší.