Veselý hřbitov je název básnické sbírky Jaroslava Holoubka, který před necelými dvěma týdny, bohužel, nečekaně zemřel. A protože dnes je výročí tatínkova úmrtí, zavzpomínám ještě jednou na ně na oba. 

Tak jsme byli na hřbitově. Chodíme tam pravidelně několikrát do roka. Maminka, manžel a já. Někdy bratr s rodinou, pokud je v České republice. A nechodíme tam nějak smutnit. Vzpomeneme na tatínka, na babičky a dědečky, zapálíme svíčky, vyhodíme starý věnec, květiny, dáme nové … A většinou si vzpomeneme i na nějakou historku. Blíží se Vánoce, tak jsme dnes vzpomněli medvěda. Ano, medvěda. Toho, co jsem hledala a už vím, že ho máme  (viz dřívější příspěvek o Vánocích – k přečtení zde)

To je taková rodinná historka. Když byl tatínek malý kluk, bylo to po válce, nic moc nebylo. A děda, jeho táta, mu vyráběl sám hračky. A tohle byl vyřezaný dřevěný medvěd na takovém podstavci- dnes bych to asi nazvala – hodně hustej a já už ani nevím proč, ale tatínek ho nějak dostával k Vánocům každý rok. A pak, když už byl dospělý a děda už nežil, tak si toho medvěda vždycky zabalil a nadělil sám sobě. Napadlo mě, že ho maminka možná ještě má. Pokud ho najdu, přidám fotku

Tak tady je:

A stejně tak dnes už jen nesmutníme kvůli Jarouškovi Holoubkovi. Tatínek ho měl také velmi rád. Vzpomínáme, jaký to byl zábavný, inteligentní a příjemný člověk a na všechny chvíle, které jsme mohli strávit společně s ním a jeho ženou Zuzanou.  A to nám už nikde nevezme, i když on už tu s námi není…. A hned je ten dnešní hřbitov tak nějak veselejší.

V minulých několika týdnech jsem se s chutí dívala na seriál České televize Popstory. Jedná se o 4 dokumentární díly, které mapují československou populární hudbu od 50. let až do současnosti. Jsem ráda, že jsem v jednom z dílů také zaznamenala část country a zmínku o Jiřím Brabcovi. Hovořili také Naďa Urbánková nebo Oskar Gottlieb. 

foto z natáčení „videoklipu“ k písni Svatební průvod

 

Scénáristé Radek Diestler, Aleš Opekar, Jakub Skalický celkem pěkně shrnuli vývoj československé populární hudby a zařadili do pořadů mnoho dobových ukázek. Je s podivem, kolik zpěváků, zpěvaček i skupin jsme už tak nějak pozapomněli. U některých je to spíše dobře (pro mě třeba normalizační zpěvák Pavel Liška), některé jsem si velmi ráda připomněla. A zavzpomínala na plné Lucerny, na Zlaté slavíky, na doby, kdy zlatá nebo platinová deska ještě něco znamenala (můj tatínek jich musel prodat milion, aby získal desku platinovou – dnes se dává zlatá deska za pět tisíc prodaných nosičů …), na začátky „videoklipů“, na hudební festivaly, atd.

Seriál je rozdělen na čtyři díly – 1) Tváře a hlasy, 2) Zvuky a média, 3)Žánry a styly, 4) Obchod a finance.

Pokud to někoho zajímá,  je celý seriál možné si pustit na ivysílání České televize.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/11066934013-popstory/dily/

 

foto: archiv Lucie Pomijové Brabcové

Mám radost, že tyto stránky posloužily i jako pramen pro tvorbu seminární práce. Nedávno mě oslovil pan Hofman a požádal mě o svolení využít tyto stránky pro svoji seminární práci. S radostí jsem mu to umožnila a poslala i nějaké další informace a fotografie. Panu Hofmanovi děkuji za zájem o české country legendy a přeji mu hodně úspěchů . S jeho svolením zveřejňuji jeho kapitolu o Jiřím Brabcovi a Country Beatu:

Legendy české country hudby – autor: Marek Hofman

Jiří Brabec
V roce 2015 by oslavil své 75. narozeniny klavírista a hudební skladatel Jiří Brabec, který se narodil 2. července roku 1940 v Praze.
Hudební začátky Jiřího Brabce spadají do období konce 50. let minulého století, kdy jsme se s ním mohli setkat jako s klavíristou v různých pražských skupinách, hrajících „rock and roll“.
V roce 1966 založil skupinu Country beat Jiřího Brabce, která vystupovala v tomto složení: Jiří Brabec (piano), Pavel Říčař (sólová kytara), Ivan Košťál (doprovodná kytara), Václav Macháček (baskytara), Jaroslav Hanzlík (steelkytara), Jiří Janda (saxofon) a Ivan Ovčár (bicí). Od zmíněného roku 1966 hraje Country beat Jiřího Brabce v divadle Semafor.
O tři roky později, tj. v roce 1969, ukončuje skupina své angažmá v Semaforu a stává se doprovodnou skupinou mnoha známých sólových zpěváků, mezi které patřil Pavel Bobek3, Jiří Grossmann, Ladislav Vodička4, Milan Drobný, Eva Olmerová, Naďa Urbánková a textař Miroslav Černý. U Supraphonu natáčí svoji první desku „COUNTRY BEAT JIŘÍHO BRABCE – Blizzard, Drahý můj“.
Od 70. let minulého století kapela hraje v tomto složení: Jiří Brabec (klavír), Vojtěch Kobylka (kytara), Jiří Myslivec (bicí), Václav Macháček (baskytara), Karel Kahovec (elektrická kytara, zpěv), Jaroslav Hanslík (steelkytara) a zpěvačka Naďa Urbánková. V průběhu let se členové skupiny neustále mění, ale o nich se budu ještě zmiňovat.
V roce 1973 Country beat vystupuje na festivalech country hudby ve Wembley (Londýn) a v Nashvillu (USA), kde se Jiří Brabec stal čestným členem „Country Music Association“. Jednalo se o první vystoupení československých umělců v Nashvillu, později Nashville navštívili Waldemar Matuška s Olgou Blechovou a se skupinou KTO, dále pak skupina Fěšáci a rovněž i Karel Gott s orchestrem Ladislava Štaidla.
Country beat Jiřího Brabce v 70. letech 20. století koncertuje ve Spojených státech amerických společně s britskou skupinou The Moody Brother, zároveň doprovází amerického country zpěváka George Hamiltona IV., se kterým se představuje v roce 1974 i v Československu. S těmito zahraničními hudebními hvězdami natáčí v 80. letech LP desky.
Country beat Jiřího Brabce v době své největší kariéry vystupoval v mnoha zemích světa, například v Anglii, Rakousku, Německu, Americe, SSSR atd.
Nyní bych se rád zmínil o některých bývalých členech Country beatu, mezi které patřili: Petr Pokorný (elektrická kytara a steelkytara), Anatoli Kohout (bicí), Adib Ghali (elektrická kytara a kytara), Max Presser (kytara, harmonika a zpěv), Ivan Hovorka (akustická kytara a zpěv), Jaroslav Petrásek (bicí), Lenka Řehůřková – Chmelová (zpěv), dále Jiří Pertl (elektrická kytara), Petr Klouda (banjo a steelkytara) a také Karel Černoch5 (kytara a zpěv).
V 90. letech minulého století uváděl Jiří Brabec společně s Martinou Vrbovou Hynkovou televizní pořad, který se jmenoval „Country Express Praha – Nashville“, zaměřený na americkou a českou country muziku.
17. listopadu roku 2003 Jiří Brabec tragicky zemřel.

______________

3 Pavel Bobek se narodil 16. září 1937 v Praze. Vystudoval architekturu, ale živil se zpěvem. V 60. letech 20. století se stal prvním rokenrolovým zpěvákem v tehdejším Československu, později zpíval country muziku, ale i pop. Zemřel 20. listopadu 2013 v Praze. V tomto roce byl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby.

4 Ladislav Vodička se narodil 10. ledna 1931 v Praze. V roce 1955 úspěšně ukončil strojnickou fakultu ČVUT a získal titul strojního inženýra. Svoji hudební kariéru začal v roce 1961 a od roku 1966 zpíval ve skupině Country beat Jiřího Brabce, kde působil až do roku 1972. Následně vystupoval se svojí skupinou Vodomilové. Od poloviny 70. let minulého století doprovázel Ladislava Vodičku Orchestr Václava Hybše nebo Sláva Kunst se svým orchestrem. Ladislav Vodička zemřel 7. března 1999.

5 Karel Černoch se narodil 12. října 1943 v Praze. Byl to český zpěvák, kytarista a muzikálový herec. Zemřel 27. prosince 2007.

Nedávno  jsem našla takový zápisník. Všechno zapsáno pěkně postaru – propiskou… Po tatínkově smrti jsem si do něj občas zapisovala takové poznámky, vzpomínky … a některé z nich jsem vlastně jakoby psala jemu. Tohle jsem napsala zřejmě někdy v roce 2004 a je to reakce na informaci, že do Prahy přijede Jerry Lee Lewis. Tatínkův velký idol. Na ten koncert jsem samozřejmě šla a hned jsem to pak tatínkovi napsala …

 

Great Balls of Fire (1)

Ach jo! Právě jsem si v novinách přečetla, že přijede do Prahy Jerry Lee Lewis. Proč říkám „ach jo“ ? Protože ses toho nedožil ! V Praze vystoupí Tvůj největší idol a Ty u toho nebudeš. Ale já ano – přece tam musím, už kvůli Tobě. Jdu pro lístky !

 

Great Balls of Fire (2)

 

……Great Balls Of Fire … Jo! Tak tohle jsem , milý tatínku, před pár hodinami viděla a slyšela naživo v Lucerně. V plné Lucerně. Je krásné, že klasický rock and roll přitáhne i v dnešní „techno – době „ na koncert tolik lidí. Fakt bylo vyprodáno a v Lucerně byla typická „prádelna“.

Tvůj idol Jerry Lee Lewis přijel do Prahy. Fakt je ten, že ve svém pokročilém věku už nedemoloval klavír, ani si nevyhrnoval rukávy, ani nehrál nohou, tak , jak ho pamatuješ Ty ve Frankfurtu nebo to bylo v Berlíně (tenkrát ještě v západním ?). Jistě stojí za poznámku, že Tě tam s ním seznámil Tvůj kamarád George Hamilton IV. Prý při Vašem rozhovoru neustále zhasínal a rozsvěcel a nakonec chtěl od Tebe podepsat Tvoji desku. Vím, jak jsi ho zbožňoval. Při tom koncertu se mi po Tobě stýskalo. Vím, že jsi tu měl být. Stačil jen ještě jeden pouhý rok …

Dnes chci moc ráda zveřejnit vzpomínku pana architekta Krejčího, tatínkova kamaráda z mládí. S panem architektem a jeho ženou Zorkou jsem se vždy ráda setkávala a setkávám, oni dva navrhovali dům mých rodičů a setkali jsme se i letos, když jsme na tatínka vzpomínali v Divadle U Hasičů. Na fotografii je pan architekt Krejčí, jeho žena Zorka, také architektka, a maminka Eva Brabcová.

 

Moje vzpomínky na Jiřího se datují na dobu ještě před počátky jeho hudební dráhy. Znal jsem ho velmi dobře již v době ještě před jeho studiem  fagotu na konzervatoři. Bylo to tak, jak skoro věrně popisuje PhDr Aleš Opekar ve stati „Jak to vlastně bylo s FAPS orchestrou„.

Můj o dva roky mladší bratr Pavel Krejčí byl Jiřího spolužákem na střední škole, seděli vedle sebe v lavici a byli velmi dobrými kamarády. Navíc naše rodiny bydlely v domech vedle sebe, na Letné,  a tak Jiří byl velmi častým návštěvníkem našeho bytu.

Jiří toužil už v té době  o vlastní kapele  (již tehdy hrál vynikajícím způsobem na piano, které – tedy přesněji pianino – jsme měli doma a často při každé návštěvě u nás si na něm hrával). Sledoval samozřejmě nejnovější trendy v oblasti Rokenrolu, sháněl si nějakým způsobem nedostatkové zahraniční desky a současně bylo jeho snem založit kapelu.

A nyní nastupuji na scénu já a myslím, že bez přehánění mám určitou, docela značnou zásluhu na budoucí a následné hudební kariéře Jiřího. Protože jsem znal jeho tužbu o založení kapely, seznámil jsem ho myslím v roce 1957 nebo 1958 s mými dvěma spolužáky z fakulty Architektury, kterou jsme studovali od roku 1956 na „Fakultě Architektury a pozemního stavitelství“ v Praze Dejvicích. Byli to: Michal Karas a Evžen Kyllar, mí dobří kamarádi, se kterými jsme se občas společně učili v našem bytě na některé zkoušky. To byla příležitost je vzájemně seznámit a tak vznikl zárodek FAPS Orchestry. Název vyplýval z toho, že hlavní personální základ členů pocházel z Fakulty Architektury a Pozemního stavitelství = FAPS, což byla oficiální zkratka naší fakulty. Michal Karas se stal hlavním zpěvákem, Evžen Kyllar bubeníkem atd.

Postupně přicházeli další členové z řad našich známých: Jiří Stádník – kytara, Slávek Čejka – kytara, Jaroslav Báča – saxofon, Zbyněk Zazvonil – saxofon atd.

FAPS  Orchestra pod Jiřího vedením, se pak začala skvěle uplatňovat při různých společenských studentských večerech, akcích,  atd. atd. Často to byl sál „Globus“ na Dejvické ul. Musím po pravdě konstatovat, že hlavním a kmenovým zpěvákem zůstával Michal Karas a Pavel Bobek, který chodil na Architekturu o ročník výš než my, býval občas přizván jako hostující zpěvák a myslím, že jako host býval zván i Jiří Laurent vynikající kytarista, který taky chodil o ročník výš.

Tak to byly počátky Rock´n rollu v Praze. Myslím, že FAPS Orchestra byla v té době první kapelou v Praze, která hrála skutečný Rock´ n roll! A zájem o ní mezi mladými lidmi a studenty byl ohromný. Po skončení studií se orchestr postupně přeměnil a následně rozpadl. Ale Jiří postupoval od těchto začátků dál, a to profesionálně.

Přestože já osobně nejsem žádným hudebníkem, ale architektem, zůstal jsem po všechna léta Jiřího kamarádem.

V 90. tých letech se na nás /moje manželka Zorka Krejčí je též architektka/ Jiří obrátil a my jsme jemu a jeho rodině vyprojektovali přestavbu domu v Cekově, v místě napojeném dálnicí z Plzně na Prahu. Vzpomínám si jak si bydlení mimo Prahu pochvaloval, když se svým rychlým BMW, ve kterém měl jeden z prvních mobilů té doby ještě v podobě malého kufříku,  byl v Praze za 20 minut. I pak jsme pro Jiřího a jeho manželku Evu, po jejich přemístění do Prahy, projektovali nějaké další akce a vlastně jsme byli v kontaktu až  přímo do doby, kdy tak nečekaně a překvapivě odešel.

Znal jsem tedy Jiřího od jeho vlastně dětských let, sledoval jsem jeho první začátky ve FAPS Orchestře, o kterých se dnes ví pouze málo a musím upřímně říci, že jsme byli po celou dobu kamarády, a že mi opravdu chybí.

Vzpomíná  P e t r     K r e j č í    architekt

 

foto: Gabriela Krbcová, Fotogába

Když jsem dnes u hrobu tatínka zapalovala svíčku, vzpomněla jsem si na rok 2010, kdy do Prahy přijel náš rodinný přítel, americký zpěvák George Hamilton IV. Jeden den jsme se i s mojí maminkou a manželem, Georgem a jeho synem sešli na společný oběd a pak jsme společně navštívili hřbitov a vzpomněli na tatínka. George se před hrobem uklonil a řekl krátkou modlitbu.

George Hamilton IV. , bohužel, zemřel loni v září, přesně 17. září 2014. Přežil tatínka o 11 let. Po té jeho návštěvě Prahy jsme se viděli ještě několikrát v Nashvillu. Dnes jsem na ně vzpomínala na oba. Na George i na Jiřího. Ti, kdo čtete moje stránky, jste nejspíš znali oba. Tak si dnes zavzpomínejte také …

 

 

Minulý týden by moji rodiče měli výročí svatby – 18.7.1969 se totiž na Novoměstské radnici a následně v kostele na Vinohradech v Praze vzali. Jejich manželství trvalo 33 let.

Tatínek se s maminkou seznámili v divadle Semafor. Bylo to asi dva roky před svatbou. Maminka studovala na Vysoké škole ekonomické a po večerech si přivydělávala jako uvaděčka právě v divadle Semafor. Naďa Urbánková – moje kmotra – to vždycky vypráví tak, že tatínkovi se ta slečna uvaděčka v minisukni tak moc líbila, že požádal Naďu, aby ji s ním seznámila.  Svatba byla v roce 1969, v roce 1970 jsem se narodila já a o 6 let později můj bratr Filip.

Takhle jsme s rodiči slavili jejich stříbrnou svatbu – rok 1994 (foto uveřejněno v časopisu Vlasta)

25.6.2015 jsme v Divadle u Hasičů s přáteli vzpomínali na Jiřího Brabce. Supraphon při této příležitosti ocenil tatínkovu tvorbu in memoriam platinovou deskou za milion a půl prodaných alb a milion dvěstě tisíc singlů. Níže přikládám článek z webových stránek Supraphonu a jsem moc ráda, že na tatínka přišli pánové Deniš a Drvota zavzpomínat.

Karel Deniš (Supraphon), Eva Brabcová a Filip Brabec

Foto: Gabriela Krbcová – Fotogába

zdroj: http://www.supraphon.cz/novinky/308-jiri-brabec-75

JIŘÍ BRABEC 75

POCTA K VÝROČÍ LEGENDY ČESKÉ COUNTRY

Ve čtvrtek 2. července 2015 si příznivci české country hudby připomenou nedožité pětasedmdesátiny Jiřího Brabce – skladatele, klavíristy a nezapomenutelného kapelníka formace Country Beat, od jejího založení příští rok uplyne padesát let.

Již navždy bude patřit Jiří Brabec k nejvýznamnějším osobnostem české country hudby. Jako milovník a propagátor americké country přinesl k nám písničky s moderním zvukem, převážně českými texty, precizně zahrané i zazpívané. Brabec měl vždy jasnou představu o charakteristickém soundu kapely a výběrem vhodných muzikantů a interpretů ji dokázal naplnit. Sóloví zpěváci, kteří vystupovali s jeho kapelou za zády, si pochvalovali právě onu velkou profesionalitu.

Jiří Brabec svou největší slávu zažil už na počátku 70. let, kdy se svým Country Beatem doprovázel tehdy nejpopulárnější českou zpěvačku Naďu Urbánkovou. Dokonce společně vystoupili i v kolébce country hudby v Nashvillu v Tennessee. Jiří Brabec byl od roku 1973, jako první Čech, členem Country Music Association (CMA). Pro Supraphon nahrál v 80. letech i společná alba s hvězdami americké country – triem Moody Brothers a s proslulým Georgem Hamiltonem IV.
Letos v listopadu to již bude dvanáct let, co se Jiří Brabec rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa. Zůstaly po něm nahrávky, ze kterých dodnes čiší ryzí muzikantství.

V Divadle U Hasičů se uskutečnil 25. června 2015 vzpomínkový večer – uspořádaný u příležitosti nedožitých 75. narozenin Jiřího Brabce, kde Supraphon in memoriam ocenil tvorbu Country Beatu Jiřího Brabce Jubilejní platinovou deskou za milion a půl prodaných alb a milion dvěstětisíc singlů. Vzpomínkového večera se zúčastnili: Karel Kahovec, Mirek Černý, Miluše Voborníková, Vlasta Koudelová, Lída Nopová, Naďa Urbánková a také syn Jiřího Brabce Filip.

První album Country Beatu Jiřího Brabce vyšlo v roce 1969, kdy se již od roku 1966 těšily značné oblibě posluchačů jeho singly, které nazpívali Jiří Grossmann, Ladislav Vodička, Karel Kahovec, Naďa Urbánková, Eva Olmerová a také například Milan Drobný. Nejprodávanější singl z produkce Jiřího Brabce obsahoval písničky „Svatební průvod“ a „Závidím“ s Naďou Urbánkovou. Jen v době svého prvního vydání na vinylové SP desce v roce 1972 se ho prodalo přes 230 tisíc. V současné době je v prodeji výběrové 2CD Supraphonu s příznačným názvem „Zlaté hity Country Beatu Jiřího Brabce“ (SU 5627–2).

Country Beat Jiřího Brabce na Supraphonline:
http://www.supraphonline.cz/…iriho-brabce

 

 

 

Ve svém úplně prvním příspěvku na těchto stránkách http://jiribrabec.com/?p=1 jsem zmínila tatínkovo „rodiště“. Trochu jsem popátrala a něco zjistila.

 

Díky ochotné pracovnici z městského úřadu jsem se dozvěděla, že tatínek se narodil zřejmě v domě v Jeřické ulici, v Horních Počernicích. Nic víc jsem se ale nedozvěděla. Samozřejmě jsem se tam vypravila a tady je aspoň fotka.

foto: Lucie Pomijová Brabcová

Jiří Brabec se narodil 2.7.1940, a tak by dnes oslavil 75. narozeniny.

Když jsme s bratrem byli děti a měl někdo z rodiny svátek nebo narozeniny, museli jsme se vždycky naučit básničku a při gratulaci ji slavnostně dotyčnému přednést. Trochu to byl „vopruz“, ale maminka s babičkou na tom obvykle trvaly. A měly na to takovou speciální knížku, kde právě byly přesně ty básničky pro různé příležitosti – takže například mamince k svátku, tatínkovi k narozeninám, babičce k narozeninám, tetičce k promoci,  … atd. Nedávno, když jsme uklízeli, jsme tu knížku – dost otrhanou – ještě našli 🙂

U nás doma se vždycky na oslavy svátků i narozenin dbalo. Ten, kdo slavil, tak si řekl, co chce uvařit nebo upéct a maminka mu to přání splnila. Většinou ještě byl nějaký dort, svíčky a tak. To až když jsme byli větší, chodili jsme i do nějaké restaurace. Tatínek měl asi nejoblíbenější čínskou restauraci ve Vodičkově ulici. Když pak dům zbourali, restaurace se přesunula do Pasáže Světozor, resp. do Hostivice. Jeho nejoblíbenější bylo dát si jako předkrm slepici s takovou speciální omáčkou nebo vepřový jazyk s takovou moc dobrou marinádou, čínskou zeleninovou polévku a vepřové kung pao se skleněnými rýžovými nudlemi. Všechna tahle jídla si dodnes občas dáváme právě v restauraci U koruny v Hostivici. Pan Suchý tam ta jídla vaří úplně stejně, jako jsme je znali v 70. – 80. letech. Přesně podle receptů, které v 50. letech sem přivezli čínští kuchaři, když restauraci otevírali. Mám takový dojem, že kdyby tatínek žil, chtěl by své 75. narozeniny slavit právě tam.

Děkuji všem, kdo s námi na tatínka zavzpomínali a i dnes vzpomínají!

 

Jako malá a dospívající jsem country hudbu – tedy tu hudbu, kterou tatínek po celý svůj život propagoval – nesnášela. Později jsem jí přicházela na chuť a v jisté době , tj. tak cca v letech 1993-1998 jsem dokonce měla o americké country velmi dobrý přehled. Dokonce jsem s tatínkem nějakou dobu spolumoderovala pořad o country hudbě v jednom pražském soukromém rádiu 🙂 A dnes si ji poslechnu moc ráda a ještě radši naživo, přímo v Nashvillu.

Ke country patří Nashville. Poprvé jsem se tam podívala už v roce 1988. To jsem tam ovšem byla sama. Měla jsem totiž tu možnost pobývat měsíc v USA u našich přátel, rodiny Moodyových (The Moody Brothers), kteří v 80. letech byli několikrát v Praze a natočili tu s tatínkem a jeho Country beatem desku. S nejmladším synem Trentem (hrál na baskytaru) jsem pak prožila krásně nevinnou platonickou lásku na dálku, která trvala skoro dva roky- od roku 1986. V roce 1988 mě jeho rodina pozvala na měsíc do USA. Trvalo nějakou dobu, než mi rodiče vyřídili potřebné doklady, ale o prázdninách jsem skutečně do USA odletěla. Byla jsem jako Alenka v říši divů, ale Ameriku jsem si zamilovala. A vůbec ne kvůli tomu baskytaristovi. Prostě se mi tam po všech stránkách strašně líbilo. A moc jsem se tam chtěla vrátit. Procestovala jsem s Moodyovými hodně států i měst, včetně Nashvillu, podívala jsem se do Disneyworldu na Floridě i do Bílého domu, kde jsem se s nimi zúčastnila recepce za účasti prezidenta Reagana. Myslím, že tehdy, v roce 1988 nás nebylo tolik, kteří tu čest měli. A věřte, že , než mě tam pustili, 14 dní mě prý, jak jsem se později dozvěděla, prověřovala FBI.

Do Ameriky jsem se vrátila ve svém životě ještě hodněkrát. Několikrát jsme tam v devadesátých letech jeli se štábem České televize natáčet vstupy do televizního pořadu Country Express Praha- Nashville. Na jedné z našich cest jsme natáčeli nejen v Nashvillu, ale i v Memphisu a New Orleans. Nashville jsem znala a můžu říct, že i když je to v podstatě malé město, které se hrozně rychle rozvíjí, mám ho tou jeho country atmosférou moc ráda. Na našich cestách jsem se ale zamilovala také do Memphisu. K tomu totiž patří zase blues. Strávili jsme tam, myslím v roce 1994, dva dny a natáčeli u slavného studia Sun, pochopitelně před Gracelandem „u Elvise „ (dovnitř nás nepustili, protože se tam nesmí snad ani fotit, natož natáčet) a nakonec i na slavné memphiské ulici Beale street.

Memphis leží už dost na jihu (stát Tennessee) a v létě tam bylo dost velké vedro. Večer po natáčení jsme vyrazili na toulky centrem města. Bydleli jsme na také slavné Union street, a tak do nejcentrovatějšího centra celého Memphisu bylo nedaleko. V Memphisu jezdí tramvaje, po ulicích lezou švábi, na každém rohu někdo na něco hraje. Údajně i kriminalita je tam dost značná. Ale to je vám v tu chvíli úplně fuk . Beale street večer pulzuje nočním životem. Je tam jeden bar vedle druhého. A z každého zní hudba. Živá. Slavný bar slavného B.B.Kinga jsme minuli hned nahoře po pravé straně (ta ulice není moc dlouhá) a od vstupu nás snad odradilo jen poměrně vysoké vstupné a předlouhá fronta zájemců o posezení v tomto baru. Nakonec jsme povečeřeli v jedné rohové hospodě (seděli jsme venku, bylo vedro, dusno a vlhko a kolem nás lezli kolem obrubníku chodníku švábi – pěkně jeden za druhým, v takové nekonečné koloně … dost hnusné – jiný kraj, jiný mrav … nikdo jiný, než já, se nad tím nepozastavoval…). Úderem deváté hodiny večerní jsme zaslechli zvuk trubky. Za chvíli jsme pochopili, že trumpetista svolává ostatní kolegy z kapely k produkci. Z baru naproti zazněly libozvučné jazzové tóny. Zamířili jsme i s ostatními účastníky naší výpravy dovnitř. Sedli jsme si k jednomu z posledních volných stolů a zaposlouchali se do první písně. Ta kapela hrála naprosto skvěle. Je to nepopsatelné. Hráli jeden bluesový a jazzový hit za druhým. Kdybyste slyšeli jejich dechovou sekci … To byla krása. Mráz mi běhal po zádech. Od té doby jsem už nikdy takhle naživo nic podobného neslyšela. A to nebyla žádná známá kapela. Pak jsme zjistili, že je to obyčejná barová kapela, která se sejde večer a hraje pro lidi. Tatínek byl z té hudby také nadšený a říkal, že „bubeníkovi by dal z fleku pusu „ a taky že takového nikdy u nás nenajde 🙂 Prý to měl „od Boha“. A tak jsme tam , nakonec už jen spolu, sami dva, protože štáb po půlnoci odpadl, do čtyř do rána seděli, popíjeli Kapitána Morgana s Colou a užívali si ty hudební delikatesy. A dokonce jsme si i lehce zatančili. Dodnes, když slyším, Bring it on home to me …. vidím ten tmavý, zakouřený bar a mám chuť si dát Colu s „kapitánem“…

Před několika týdny zemřel B.B.King. Když jsem si to přečetla na internetu, na chvíli jsem se v myšlenkách vrátila na Beale street. A podle fotky jsem našla název toho baru – Rum Boogie Bar 🙂 http://rumboogie.com/

A kdo nezná, Bring it on home to me … (zdroj: youtube.com) .. tak tady je!

Tatínek se za svůj profesionální hudební život zúčastnil mnoha oslav Mezinárodního dne žen. Některé historky o rozverných ženských kolektivech se ani nedají publikovat 🙂 Tatínek vždycky tvrdil, že je to nespravedlivé, že ženy mají svůj mezinárodní den a muži nikoli. A teprve až někdy v 90.letech jsme se v USA dozvěděli, že muži svůj den mají – Den otců.

Včera se  – zejména v USA – slavil Den otců. U nás je to svátek skoro neznámý, snad jen na sociálních sítích jsem zachytila pár akcí – na úrovni města, komunity, restaurace … V USA se včera jistě nakupovalo jako o život. Už minimálně týden dopředu se jistě vyhlašovaly velké výprodeje a dárky pro tatínky byly za super ceny. Večer se v mnoha rodinách určitě grilovalo, tátové na sobě měli zástěry nebo kuchařské čepice s nápisem Best Dad nebo Super Dad.

Pravda je, že když mají svátek matky, proč by ho neměli mít tátové? Tak třeba se rozšíří časem i u nás, podobně jako třeba Valentýn.

Já jsem si tatínka připomněla vzpomínkou na své dětství. Takže, tatínku, vzpomínáme na Tebe – škoda, že tu nemůžeš být s námi …

 

 

Dnes na Jiřího Brabce vzpomíná zpěvák a hudebník Petr Kocman. Petře, díky moc za příspěvek  a prosím, až zase pojedeš na Slovensko, vyfoť ten obraz a pošli 🙂

foto: archiv Petra Kocmana (1) otec a syn Kocmanovi a Jiří Brabec, (2) otec a syn Hamiltonovi a Petr Kocman

 

Za svůj život jsem poznal několik opravdových bláznů do Country Music, Jirka Brabec byl však snad ten největší a nejzapálenější! 🙂

Poznal jsem ho dávno před tím, než jsme se setkali osobně, což jsem mu k jeho velkému pobavení musel vždycky povídat ještě několikrát. Když jsem byl ještě malý kovbojíček, tak u nás doma hrála samozřejmě od rána do večera country hudba a rock´n´roll, hlavně a především z americké produkce. Ovšem i v Čechách vznikala spousta krásné muziky, která nás nemohla minout. Jedno z těch zásadních, které nás neminulo, bylo i LP z roku 1977 s názvem „Jiří Brabec a Country Beat hrají 12 zlatých hitů“, což byly úpravy slavných country písniček. V době vydání mi byl 1rok, ale už tehdy jsem ho bezpochyby vnímal, což se projevilo i později, když jsem se o hudbu a desky začal zajímat víc. Velmi dobře si vzpomínám, jak na mě tehdy silně zapůsobil kreslený obal onoho LP, vypadal totiž tak nějak americky, jinak než ostatní, což byla jistě Jirkova důsledná práce. Na desce se také objevila naše hudební elita např. kytarista Petr „Kulich“ Pokorný (dnes Vladimír Mišík & Etc.), houslista Jan Hrubý (dnes Framus 5 & Michal Prokop), na foukací harmoniku Petr Kalandra (Marsyas), Vladimír Merta a Lubomír Pleva, Josef Dobeš na steel kytaru (někdejší člen legendárních Greenhorns) a na bicí člen další legendy kapely Katapult Anatoli Kohout! Prostě, Jirka to cítil stejně jako já o mnoho let později, když jsem hudební rozum bral – proto jsme si tolik rozuměli – že propojování jiných žánrů s country a přínos muzikantů především z rocku je to pravé ořechové country! 🙂

S Jirkou nás spojovala hlavně láska k moderní country a spřízněným žánrům jako jižanský rock, rock´n´roll, rockabilly, což stejně pro nás byla prostě country music 🙂 Vydrželi jsme si nekonečně dlouho vyprávět o Jerry Lee Lewisovi, o mých miláčcích ZZ Top, Lynyrd Skynyrd, Eagles, Beatles, o tom co se právě děje na scéně americké country, kdo frčí, co kdo natočil nového, kdo se objevil v jakém klipu, jestli už jsme slyšeli tu novou pecku od Travise Tritta a Little Texas, na jakém stadionu zase hrál Garth Brooks atd. atd. Jako jeden z velmi mála byl Jirka člověk, který věděl co se v country děje a dalo se s ním o tom zasvěceně povídat, což mě vždycky ohromně bavilo!

Potkávali jsme se často v jeho televizním pořadu Country Express Praha-Nashville, kam mě zval jako hosta, když jsem natočil novou desku, nebo singl, nebo si jen tak popovídat o muzice, to bylo bezva a dodnes na to vzpomínáme i s jeho tehdejší kolegyní Martinou Vrbovou, když se někde potkáme, krásná doba.. Potkávali jsme se i na různých společenských akcích a koncertech. Vzpomínám si, že jednou jsme se setkali v Praze v Národním domě na Smíchově na koncertě, kam jsem si pozval jako svého hosta kamaráda Allana Mikuška a Jirka byl nadšen našim společným vystoupením a pořád dokola říkal: „Kluci takhle jo, to je Amerika, to je Amerika“! 🙂 Dodnes si toho velice považuji, stejně jako, že si vybral jednu z mých písní, z mé tehdy aktuální desky, na kompilační CD hitů z Country Expressu.

Nepřestanu být Jirkovi nikdy vděčný za to, jak neúnavně se snažil dostat country hudbu do médií, hlavně tedy do televize. Když se mu podařilo v první polovině ´90 let krom Country Expressu dostat na obrazovky ještě i klipový pořad Dance Ranch, mé nadšení nebralo konce a čekal jsem netrpělivě každé úterý, až udeří 15h, protože to začínal zmiňovaný pořad. Byla to hodina narvaná klipama pouze a výhradně z tehdy současné a aktuální scény americké country!!! To bylo něco neuvěřitelného a do té doby nevídaného a dodnes mám doma z nostalgie na videokazetách VHS hodiny a hodiny klipů z tohoto pořadu a nutno dodat, že kazety jsou pořádně ošoupané, jak jsem si je tehdy pořád pouštěl dokola! 🙂 Krom toho, že jsem dostával spoustu muziky z Ameriky a ze světa od přátel, tak tohle bylo naprosto zásadní nejen slyšet, ale i vidět své hudební hrdiny tady u nás na obrazovce. Připadal jsem si díky Jirkovi vždycky aspoň na hodinku jako v Americe 🙂 Dodnes, když jsem někde ve světě na country koncertu, nebo mám tu čest se osobně z nějakou hvězdou setkat, vždycky si vzpomenu na Jirku a říkám si – safra, tady měl přece být…

V roce 2010, kdy by Jirka oslavil 70. narozeniny, jsem v Ústí nad Labem v letním kině uspořádal veliký vzpomínkový koncert, kam jsem pozval několik našich společných přátel, kteří buď hráli v Country Beatu, nebo jinak spolupracovali a společně jsme vzpomínali písničkami. Takže s mojí doprovodnou kapelou PK Band za zády jsme se na jevišti sešli třeba s Karlem Kahovcem, Naďou Urbánkovou, Mirkem Černým a hlavně – speciálně kvůli tomuto koncertu přiletěl z USA náš společný přítel, vážený člen Grand Ole Opry George Hamilton IV. I se svým synem Georgem V. Dal jsem si dokonce tu práci a s kapelou jsme nacvičili Georgeovy písně na koncert přesně v těch úpravách, tak jak je nahráli s Jirkou a Country Beatem v roce 1983 na společné LP! Když to poprvé George na zkoušce uslyšel, tak se neubránil slzám, protože se mu vybavila doba, kdy deska vznikala. Koncert jsme si moc užili a od George se mi dostalo na jevišti veliké pocty, kdy kromě díků a pochval řekl, že Jiří by byl na mě hrdý. No a už jsou spolu v hillbilly heaven a hrají s Hank Williamsem Jambalayu…

George zůstal ještě několik dní v Praze a poprosil mě, zda-li bych ten čas mohl strávit s ním a že bychom zašli i na ta místa, kde byl před mnoha lety naposledy s Jirkou. Bylo to velmi zvláštní a dojemné tuhle legendu pozorovat při vzpomínkách. Tak jsme si po více než 30 letech zopakovali na stejném místě na Pražském hradě foto ve stejné pozici jako na obalu LP, jen místo Jirky jsem tam byl já a Georgeovi přibyly šedé vlasy… 🙂 Dokonce jsme plánovali, že mě George pozve jako svého hosta do Grand Ole Opry a zavzpomínáme u té příležitosti i na Jirku, ale už na to bohužel nedojde…

Jirka byl a je zvláštní fenomén, na který nelze zapomenout. Ať chci nebo ne, vždy se najde něco, co mi ho připomene. Takže na něj vzpomínám neustále na koncertech, ve svých rozhlasových pořadech, při setkávání s různými lidmi jak jdu světem, prostě je tady pořád…

 Jirko, děkuji Ti za všechno, co jsi udělal v Čechách pro naši milovanou country music!!!

 

Petr Kocman

 

P.S. Jirka tady s námi není pouze ve vzpomínkách a písničkách, ale před pár lety mě i pěkně vylekal svojí „přítomností“! Byl jsem na koncertní šňůře na Slovensku a byli jsme ubytováni v hotelu na náměstí v Levoči. Když jsem šel od recepce dlouhou chodbou ke svému pokoji, tak jsem v jednom místě úplně uskočil, protože ze zdi na mě koukal z obrazu Jirka! Byl to totiž hotel ozdoben starodávnými obrazy a na jednom z nich byl vymalován nějaký šlechtic, ovšem malíři musel modelem sedět Jirka, protože ta podoba je opravdu neskutečná!!! Od té doby, vždycky když jedeme hrát na Slovensko a máme spát v Levoči, tak se ptáme managera, jestli spíme u Jirky Brabce, nebo jinde… 🙂

foto:  archiv Petra Kocmana

V předchozím příspěvku vzpomínala paní Jo Walker Meador, dlouholetá výkonná ředitelka Country Music Association, na festival country hudby v Londýně, ve Wembley, který se každoročně koná v období Velikonoc. V roce 1973 tam vystoupil Country Beat Jiřího Brabce a tam se také můj tatínek s paní Walker Meador seznámili.  Tam se také započalo tatínkovo dlouholeté přátelství s George Hamiltonem IV. Našla jsem k té akci pár parádních dokumentů a fotek.

Tohle je pár skenů z programu – je tam vidět, kdy Country Beat vystupoval a poté krátké představení.

Tady jsem našla účet z hotelu – Kensington Palace Hotel. Tatínek bydlel zjevně na pokoji s Václavem Macháčkem (baskytara).  Dále  je zde britské pracovní povolení z roku 1973.

Složení Country Beatu zleva: Vojtěch Kobylka, Jiří Myslivec, Jiří Brabec, Václav Macháček, Naďa Urbánková, Karel Kahovec, Jaroslav Hanslík.

Hlavním organizátorem a promotérem festivalu ve Wembley je už dlouhá léta pan Mervyn Conn – zde na fotce z Prahy (druhý zleva je Mervyn Conn, hned vedle něj zprava je George Hamilton IV.):

 

Ve Velké Británii má country hudba hodně příznivců. Mervyn Conn pořádal festival 23 let!  V prvním odkazu jsou všichni účinkující seřazení po letech. I s fotografiemi.

http://www.stanlaundon.com/wembley.html

http://www.telegraph.co.uk/culture/music/9109377/International-Festival-of-Country-Music-Wembley-Arena-review.html

 

všechny fotografie a dokumenty pochází z archivu rodiny Brabcovy

Paní Jo Walker Meador je jednou z našich výjimečných rodinných přátel. Jako dítě jsem ji vnímala jako „paní Walkerovou“ a pamatuji si ji jako krásnou dámu v klobouku a perfektně padnoucím kostýmku. Od té doby jsem se s ní setkala v USA mnohokrát. Vlastně skoro vždycky, když jsem jela do Nashvillu. Naposledy jsem se s ní setkala před 2 lety právě v Nashvillu a i přesto, že je jí už přes 90 let, je neuvěřitelně vitální. Dokonce ještě plánovala cestu do Evropy. Společně s jejím manželem Bobem a mým manželem Radkem jsme byli na snídani a poté jsme moc rádi přijali pozvání i do jejich krásného domu. Pracovna paní Jo je něco jako „dvorana slávy“. Velká místnost plná fotografií, dárků, dopisů, věnování a vzpomínek.

      

První fotografie je z návštěvy paní Walker-Meador v roce 1976 – pražské letiště. Vlevo je Jiří Opěla, manažer. Paní Walkerová je v tom kostýmu a klobouku, pak je tam tatínek a maminka a já jako dítě. Dále Václav Macháček a Karel Kahovec a Ondřej Čejka s manželkou (Američankou).

Druhá fotografie je z 90. let – z Nashvillu.

Třetí fotografie je z roku 2012 z Nashvillu – Jo Walker Meador s manželem Bobem a já a můj manžel Radek (archiv Lucie Pomijové Brabcové)

Toto je vzpomínka paní Jo Walker Meador, dlouholeté výkonné ředitelky Country Music Association, na mého tatínka. Dovolila jsem si to sama velmi volně přeložit. Originál je naskenovaný pod tímto příspěvkem a pochází z roku 2010. Vedle je ještě přiložen životopis paní Jo Walker Meador:

Jo Walker Meador: “ Už skoro 20 let navštěvují tisíce fanoušků country hudby z celého světa každoroční festival country hudby, který se koná 4 dny přes Velikonoční víkend ve Wembley Aréně. Na začátku 70. let to bylo poprvé, co jsem tam viděla vystoupení Jiřího Brabce a jeho Country Beatu se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Ten talentovaný muž mě tak zaujal, že jsem se s ním chtěla hned setkat. Byla jsem opravdu mile překvapena, že docela dobře mluvil anglicky. Vysvětlila jsem mu, že Country Music Association (CMA) zrovna uvedla International show v Nashvillu jako novou událost pro výroční podzimní setkání CMA. Pozvala jsem Jiřího, aby se té akce zúčastnil a reprezentoval Československo.

Jiří byl tím nápadem velmi nadšený, ale v Československu vládli v té době komunisté. Vystoupení umělců, speciálně ta zahraniční, měla striktně daná pravidla jejich umělecké agentury Pragokoncert. Ve spolupráci s Pragokoncertem a americkým imigračním úřadem se nám nakonec podařilo dostat je do Nashvillu na CMA International show. Jejich vystoupení bylo velkým trhákem a my všichni jsme z nich byli nadšeni.

Jiří zůstal společně s Country Beatem v Nashvillu pár dní. Jejich vláda je ale vybavila pouze velmi malým množstvím peněz. CMA ještě nebyla ve finanční pozici, která by jí dovolovala nějak významně podpořit účastníky z cizích zemí. Naše dobrá přítelkyně, Margit Prosser, původem z Československa, která vlastnila a provozovala svůj krásný restaurant tak přispěla tím, že kapele poskytla jídlo a zajistila dopravu.

Na začátku 90. let Jiří moderoval televizní seriál v České televizi Country Express Praha – Nashville. Ve své show prezentoval nahrávky country hudby a rozhovory s hvězdami country music, jako např. George Hamilton IV. , Emmylou Harris, Gary Morris, the Moody Brothers a mnoho dalších, včetně českých zpěváků a kapel.

Z důvodu natáčení takových rozhovorů pro Českou televizi cestoval Jiří často do Nashvillu během Fan Fair Festivalu a také na výroční předávání cen CMA. Často ho doprovázely jeho žena Eva a dcera Lucie, protože tak jako byl známý jako televizní osobnost a hudebník (velmi talentovaný pianista), byl Jiří také známý jako člověk oddaný své rodině.

V dubnu 1976 jsem cestovala do Prahy a navštívila jsem Jiřího a jeho rodinu. Jiří měl mnoho známých, zejména v ČSA. A tak když jsem letěla do Prahy z Hamburgu z Německa, právě někdo z aerolinií na mě čekal přímo u gatu a provedl mě přes celnici. Tam už na mě čekal Jiří s celou rodinou a Eva měla v náručí miminko – syna Filipa.

Byla jsem ubytována v krásném hotelu Intercontinental. Když jsem se následujícího rána probudila, venku padal sníh. Komunisté měli v Praze sjezd, a tak budovy byly zahaleny rudými vlajkami. Jiří mě upozornil, abych nemluvila o politice, zejména ve studiu. Protože by mohlo být „napíchnuté“. Na ulici prý můžeme mluvit o všem, v budovách ale musíme dávat pozor. Mé srdce v tu chvíli soucítilo se všemi dobrými lidmi v Praze. Praha je jedno z nejkrásnějších historických měst na světě a vzpomínky na tuto návštěvu si navždy uchovávám. Strávila jsem tam pouze několik dní, ale opravdu hodně pro mě znamenaly.

Když jsem odjížděla směrem do Lausanne, do Švýcarska, Eva mi darovala krásný broušený křišťálový džbán. Měla jsem na tu cestu jen malé zavazadlo na kolečkách a malý batůžek, což bylo tak akorát a ten džbán v krásné krabici saténem vyložené byl něco navíc. Nějak jsem to ale nakonec vyřešila, a tak ten džbán se mnou dojel do Lausanne a cestoval se mnou až domů.

Ten krásný křišťál ale nebyl jediným krásným dárkem, který jsem za ta léta od Jiřího a jeho rodiny dostala. Mám už skoro celou sbírku krásných modrých skleněných dárků, na kterých je vyryto věnování od Jiřího a Country Beatu. Zůstali jsme přátelé i poté, co jsem přestala pracovat a stále jsme v kontaktu. Dokonce jsem už viděla i jeho syna Filipa (to miminko, které jsem viděla poprvé v Praze) na jeho promoci na americké univerzitě.

Jiří byl mužem mnoha talentů, oddaný rodině a country hudbě. Byl takovým pionýrem, který přinášel country hudbu do Československa. Mé přátelství s Jiřím a jeho rodinou mi přineslo mnoho výjimečných a krásných vzpomínek.“

Jo Walker Meador

 

Minulý týden jsem po celkem dlouhé době jela směrem na Ládví a Ďáblice. A u nynějšího Multikina Ládví jsem si vzpomněla, že jsem tam v kině byla asi jenom jednou. A to někdy v 80.letech, resp. asi to bylo před rokem 1980, vzhledem k mému věku, protože si myslím, že 10 mi ještě nebylo. To kino se totiž jmenovalo Moskva a já jsem tam byla s tatínkem na filmu Gulliverovy cesty.

Velkou část mého dětství s námi trávila spíše maminka. Za prvé, byla s námi až do mých 14 let doma – v domácnosti. Za druhé, tatínkův denní režim moc neumožňoval starat se o nás přes den. Ráno jsme se neviděli, protože, když my jsme šli do školy, on ještě spal. A odpoledne už zase odjížděl. A přijížděl pozdě v noci. Takže někdy jsme se neviděli třeba i pár dní.

Tatínek nás s bratrem hlídal mnohokrát, ale já si  jako jeden příklad za všechny zřetelně vybavuji, když jsme spolu, jen my dva, šli do kina. Musím říct, že si nevzpomínám úplně přesně, proč maminka tenkrát s námi nešla a dokonce ani nevím, jestli jsme už měli bráchu. A pokud ano, byl asi hodně malý, protože i já jsem tenkrát byla dost malá.

Jeli jsme autem do kina Moskva. To si tedy pamatuji velmi přesně, protože to od nás bylo docela daleko. To kino bylo velké a takové moderní, co si pamatuji. Na programu byly Gulliverovy cesty a mně se to tenkrát moc líbilo. A to je celé 🙂 Tak na to jsem si přesně vzpomněla, když jsem nedávno jela do těch Ďáblic …

 

 

10. dubna je prý Den sourozenců. Já jsem se o tom dozvěděla až letos, ale hned jsem si samozřejmě vzpomněla na svého bratra Filipa, který už dlouho žije i se svou celou rodinou v USA. Vzpomněla jsem si na víc historek, ale dnes se podělím o tu, jak se můj mladší bratr narodil.

rodiče, bratr Filip a já – foceno u nás doma v předsíni 🙂  – myslím, že na dortu jsou 3 svíčky, tak bratrovi byly 3 roky  (archiv rodiny Brabcovy)

bratr Filip a já v roce 2014 v USA na mé svatbě (archiv Lucie Pomijové Brabcové)

Když mi rodiče řekli, že budu mít sourozence, těšila jsem se. Sledovala jsem se zájmem, jak mamince roste bříško a těsně kolem vánoc 1975 už ji za ním skoro nebylo vidět. V pěti letech člověk moc nevnímá oslavy Silvestra, ani příchod nového roku. A tak jsem se jednou ráno, a bylo to 2. ledna 1976, vzbudila a byla u nás babička. To bylo docela divné, protože večer předtím odjížděla taxíkem domů, do svého bytu na Starém Městě. To jsme ještě bydleli v Zahradním Městě, v paneláku. Logicky jsem se zajímala, kde je maminka. A tak mi babička vysvětlila, že maminka je už od noci v nemocnici, protože už se jí asi brzy narodí miminko. Do toho zazvonil telefon, a doktor babičce oznámil, že maminka právě porodila kluka. Filípka.

Babička se zrovna převlíkala, a tak, jak byla jen tak v podprsence, běžela přes chodbu a bušila na sousedy a volala „Votíku, máme kluka ! „

Zde se ale hodí ještě několik vysvětlivek:

 1) babička znala naše sousedy velmi dobře, neboť před sňatkem mých rodičů v tomto bytě s dědou bydlela,

2) babička měla přes prsa 104 cm, takže zdůrazňuji, že když běžela v podprsence, bylo na co se podívat 🙂

3) v té době se nevědělo, jestli se narodí holka nebo kluk. To se maximálně praktikovala kyvadélka anebo zkušený doktor to někdy prostě poznal. Proto to babiččino nadšení, že k pětileté holčičce – ke mně – přibude do rodiny kluk

 A teď teprve nastal ten problém. Tatínek mi slíbil, že mě vezme do porodnice na Štvanici podívat se na maminku a miminko. Babička mě nastrojila do šatiček a bílých dětských kozaček – dnes bych to možná nazvala sněhulí. Čistě bílých – to zdůrazňuji. Táta naleštil Chryslera a vydali jsme se do porodnice. Při takové události se sluší přinést květina. Tatínek to samozřejmě věděl, ale zkuste 2. ledna roku 1976 sehnat někde kytku. Ani uvadlý karafiát a všude zavřeno. Někdo ze známých dal tatínkovi, myslím, tip na nějaké zahradnictví. Snad někde v Záběhlicích, možná to mohlo ale být i jinde. Tak jsme tam dojeli a zkusili otevřít branku. Nic. Zamčeno. Viděli jsme, že ve skleníku někdo ale je. Tak jsme volali: „Haló. Je tam někdo ?!“ Stále nic. Branka byla zavřená. Tatínka tedy napadlo, že to zkusíme obejít. Objekt jsme obešli a našli nějaká pootevřená vrátka. A před námi cesta přes nějaké rozorané záhony, asi tak 200 metrů. A tak jsme se vydali. Zrovna moc nemrzlo, takže ta půda nebyla ztuhlá, ale spíš rozblácená. Brodili jsme se bahnem a zapadali a moje bílé krásné botičky za chvíli vypadaly jako hnusná , obrovská , hnědá kopyta. Tatínkovy zánovní zimní boty nevypadaly o moc líp. Když jsme dorazili ke skleníku a zaklepali, otevřel nám pan zahradník. Tatínek mu vysvětlil naléhavost naší návštěvy a pan zahradník nás pozval dál a slíbil, že kytku uváže. Ještě, než jsme však mohli vstoupit , podal nám nějakou motyčku, kýbl a smetáček a řekl: „Očistěte si ty boty a dcerce taky, ať mi neušpiníte skleník „. Kytku skutečně uvázal, a pokud se nemýlím, dokonce z gerber, nikoli z karafiátů, jak by se dalo v roce 1976 čekat. Nakonec řekl, ať příště klidně přijdeme zas, ale v tom případě máme zazvonit na zvonek, který byl u té zamčené branky, a který tatínek , patrně z nervozity, přehlédl.

Do porodnice jsme nakonec dorazili, ale málem nás tam nepustili. Maminka musela přijít za námi. Pan doktor prý přišel za ní přišel a říkal:  „Maminko, máte tady manžela a dcerušku. Ale dovnitř je pustit nemůžeme. Mají strašně špinavé boty…“

 

Neznám snad nikoho, kdo by v 80. letech neměl doma video. My jsme nejdříve měli doma přehrávač na ty menší kazety – „bety“ a pak už videorekordér (ten i nahrával z televize) VHS. To byly ty větší kazety. A jak jsem tak nedávno likvidovala poslední zásoby videokazet, vzpomněla jsem si jednu naši rodinnou historku. Ta je u nás hodně populární.

 

Stala se někdy v 80. letech, kdy i k nám do rodiny přišla velká móda videa. Zprvu jsem ten přístroj viděla, když jsme ho ještě nevlastnili, ale měli jsme ho jen zapůjčený. I s několika kazetami. Myslím, že si video tatínek půjčil poprvé na víkend. A tak jsme od rána do večera nedělali nic jiného, než se koukali na filmy. Anebo videoklipy. Ten pán, co nám video půjčil měl i slušnou sbírku videokazet a dlouhý seznam, že kterého jsme si mohli vybrat, co si příště půjčíme. A pamatuji si, že to měl hezky rozdělené podle žánrů.

Tak se stalo, že si tatínek vybral také mimo jiné horor. Bylo to z prostředí polární stanice a postupně se to stalo docela kultovním filmem. Tenkrát to ale bylo něco mimořádně hrůzostrašného. Ten film se jmenoval Věc (v originálu The Thing) a nejdříve jsme se na něj začali dívat všichni, tedy mimo bratra, který byl ještě dost malý. Maminka a já jsme odešly po prvních 10 minutách (mně se to hnusilo) a tatínek se tedy díval sám. Maminka šla taky do postele, předtím klasicky poklidila, a navíc ještě všude v bytě pozhasínala. Po nějaké době se vzbudila a všimla si, že tatínek ještě není v posteli. Tak se šla podívat, jestli se ještě dívá na video. To ovšem netušila, že asi minutu předtím se tatínek dodíval na ten horor, vypnul video, zhasnul a potichu a potmě se vydal do ložnice.Pro něj to znamenalo projít takovou tmavou chodbičkou za tmavým závěsem. No a jak rozhrnul ten závěs, stála tam maminka v bílé noční košili…

To leknutí přežil, ale říkal, že asi hodinu nemohl usnout. Ne z toho hororu, ale z toho leknutí …

 

Dnes moc ráda zveřejním vzpomínku mého manžela Radka Pomije. Mohu potvrdit, že chvíli trvalo, než zjistil, čí jsem dcera 🙂

 

Ač jsem se s panem Jiřím Brabcem nikdy osobně nepotkal, znal jsem jeho podobu velice dobře už od dětství. A to díky maminčině kanceláři na vodňanském náměstí, kde tehdejší dámský kolektiv národního podniku Geodézie měl umístěnu hodně velkou „Nástěnku slávy a popularity“, kde byly přišpendleny fotografie tehdy slavných zpěváků a skupin, které celkem pravidelně zajížděly do tohoto malého jihočeského města. Takže už jako hodně malé dítě jsem viděl portréty Rangers (tedy spíše Plavců) a Radka Tomáška, Petra i Pavla Nováky, Josefa Laufera, Michala Tučného s Fešáky a řadu dalších „umělců z Prahy“. Samozřejmě nemohly chybět i fotografie Country Beatu Jiřího Brabce a velká, podepsaná fotografie pana kapelníka.

Vím, že nás dva se sestrou, rodiče brali na koncerty Country Beatu velmi brzy a na některé pasáže z nich si pamatuji dodnes. Určitě to byly skladby zpívané jak Naďou Urbánkovou, tak Karlem Kahovcem. Nemohu zapomenout na skvělé houslové provedení Oranžového expresu v podání tehdy mladíčka Ondřeje Čejky.A mrzí mě, že si opravdu nevybavuji nic od samotného Jiřího Brabce. Žádná sóla, žádné vtipy, které jsem pak viděl v televizi či na videu.

Později jsem přešel na poslouchání úplně jiné muziky, ale na country a bluegrass jsem nikdy úplně nezapomněl. Netvrdím, že jsem sledoval hitparádu Praha – Nashville, to vážně ne, ale do Strakonic, kde jsem tehdy bydlel, jezdily velké hvězdy na Jamboree, takže jsem si je mohl každý rok připomenout.

A pak už jsem se potkal s dcerou Jiřího Brabce a dlouho jsem nevěděl, že to jeho dcera je 🙂 Díky tomu jsem mohl pomáhat s vyklízením jednoho sklepa a nalezení pokladů z let sedmdesátých, týkajících se právě veškeré hudební činnosti pana Brabce.  Asi by byl dnes Jiří Brabec překvapen, že byl v jednom čísle anglického New Musical Express z roku 1974 s pozdější hvězdou AC/DC Brianem Johnsonem, tehdy v dresu kapely Geordie. I takové poklady jsme našli.

Také jsem se mohl podívat na americký Fan Fair, dnes nazývaný CMA Fest, monstrakci v Nashville. Potkat se s Georgem Hamiltonem IV a také s paní Jo Walker – Meador a vidět i její Hall of Fame. A to byl fakt zážitek plný velké historie nejen americké country.

Mrzí mě, že si s Jiřím Brabcem nemůžu popovídat o muzice, mám pocit, že bychom si rozuměli. Ale jeho podobu denně vidím v tváři mé manželky Lucie, ještě větší u jejího bratra Filipa (zejména když si ve Washinghtonu sedne ke klavíru svého otce) a úplně největší u Filipova syna Christophera. Tam je podoba dokonalá.

Přesto všechno je moje největší vzpomínka na pana Jiřího Brabce spojena s jednou podepsanou fotografií z kanceláře vodňanské Geodézie. Je na ní skvělý muzikant a charizmatický chlap. A tak si ho chci pamatovat.

Je mi ctí, opět použít text pana doktora Aleše Opekara (více o autorovi zde: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ales-opekar–22587) a činím tak s jeho laskavým svolením. Dnes se dozvíme něco kapele – spíše kapelách – jménem Karkulka.

foto: archiv rodiny Brabcovy

 

K A R K U L K Y

Před-Olympic a Před-Country Beat

 publikováno v časopise Rock & Pop v rámci seriálu Bigbítové šlápoty – Karkulky. Před-Olympic a před-Country beat v díle 5/1998 (s. 64-65)

 

Proč Karkulky? Proč ne prostě Karkulka? Protože Karkulka měla hodně podob a vystřídala se v ní spousta muzikantů a zpěváků. Všechny Karkulky měly jedno společné: souvisely s klubovou divadelní činností Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna a hrály rock’n’roll.

MILOSLAV ŠIMEK

Miloslav Šimek (1940) maturoval v roce 1959 a pak se dal na Pedagogický institut, obor čeština, dějepis a výtvarná výchova. O divadlo se začal zajímat mnohem dřív, než v roce 1963 učitelství dostudoval. Seznámil se s žurnalistou Vladimírem Bystrovem a v rámci souboru MLOK (Mladí okolo kultury), které působilo při ČVUT, společně připravili propletenec písniček, scének a legrací Polotrapno.

Slídili po nejvhodnějším prostoru a nakonec nalezli pro svou premiéru 16.11.1960 útočiště v sále klubu ROH České státní pojišťovny ve Spálené ulici. Byl jen pár kroků od Pedagogické fakulty v ulici M.D.Rettigové, kde také občas nacvičovali nebo vystupovali při studentských akcích. Od pamětníků se dozvěděli, že v tom místě před válkou fungoval bar s názvem Olympik. A tak začali svému novému působišti říkat KLUB OLYMPIK.

JIŘÍ GROSSMANN

Na stavební fakultě ČVUT studoval i Jiří Grossmann (1941). Jeho zase přitahoval dixieland. Hrál na basu a na trombón a zpíval. Například v Saratoga Jazz Clubu nebo v Dixie Party, s klarinetistou Mílou Růžkem, pianistou Mirkem Vlčkem, s trumpetisty Zdeňkem Kučerou nebo Mirkem Pecharem, s kytaristou Jirkou Starým, basistou Honzou Ciprianem a bubeníkem Michalem Brumlíkem.

Právě takováhle dixielandová kapela obstarala v Polotrapnu hudební doprovod, a tak zde došlo k osudovému setkání Šimka s Grossmannem, dvou mladých studentů, kteří zjistili, že mají podobný smysl pro humor. Oběma se líbilo Osvobozené divadlo, začínající Semafor i pořady Sputniků, kombinující písničky s povídkama nebo scénkama. Prvním produktem jedenáctileté spolupráce, ukončené předčasnou Grossmannovou smrtí v prosinci 1971, byla hra Dva z Plivníku aneb V tomhle teta nehraje. I tahle hra zvonila akustickým dixielandem, mladou Prahou však stále hlasitěji duněly rock’n’rollové a twistové rytmy…

OD DIXIELANDU K ROCK’N’ROLLU

Šimek cítil rock’n’rollové a twistové vibrace v ovzduší a chtěl jít s dobou. Jednou si vzal stranou Růžka, jednoho z nejuznávanějších dixielandových klarinetistů, a začal ho přemlouvat, aby vytáhl ze skříně saxofon a postavil rock’n’rollovou kapelu. Růžek o tom nechtěl ani slyšet: „Rock’n’roll bude mít jepičí život! Nebudu si ničit nátisk!!!“

Nakonec se ale nechal přece jen ukecat, oprášil altku, nacvičil nový repertoár a následující program Hoj, Štěchovice! již byl doprovázen kapelou se soundem v duchu orchestru Billy Vaughna. Hudebníci zůstali v zásadě stejní, změnil se hlavně styl. V písních s Grossmannovými texty dominovaly dva saxofony, altka a tenor, a možná už místo Ciprianova kontrabasu nastoupila baskytara Ivana Pešla, ale to už si dnes nikdo přesně nepamatuje.

Klub se mezitím musel poprvé přestěhovat do karlínského sálu U Zábranských a nazvat se Karlínským kulturním kabaretem neboli KARKULKOU. Ono se totiž v té době dalo těžko vydržet na jednom místě. Čas od času se našel na kulturním odboru Národního výběru referent, který dostal strach, když se v jeho regionu dělo něco moc nápadného a začal dělat „fóry“ s povolovacím razítkem. A tak se i Šimkova parta občas stěhovala nebo měnila názvy. Jednou se dokonce jmenovala JEJEJE (Ještě Jedno Jeviště).

Jiří Grossmann pak na období 1962-3 dostal zajímavé angažmá v plzeňské Alfě, a tak další program, Nádraží twist nad Vltavou, připravoval Šimek s Tomášem Pačesem.

NA NÁDRAŽÍ TWIST

Od září roku 1962 byl rock’n’rollový zpěvák Pavel Sedláček přijat do Semaforu, aby zde vystupoval v pořadu Šest žen. Jeho Studijní skupina big beatu, s níž už nemohl tak často vystupovat, osiřela. A zatímco Pavel Chrastina se od přelomu let 1962/63 soustředil na vytříbené instrumentálky v Big beat kvintetu s Petrem Jandou, uvolněným ze Sputniků, Pete Kaplan nebo Ladislav Štaidl mohli přijmout Růžkovu nabídku zahrát si v karlínském kabaretu. V Nádraží twist nad Vltavou už tedy zněla opravdová rocková kapela. Jmenovala se také Karkulka, i když se soubor mohl opět vrátit zpátky do Olympiku ve Spálené.

Hra měla premiéru 12.12.1962. Její „zápletka“ byla jen záminkou k presentaci písniček a vtipů, podobně jako v některých semaforských pásmech: lidem ujel vlak a museli čekat skoro 2 hodiny na nový. Výpravčí Janura (Šimek) a redaktor Kaprštítko (Pačes) a další mladí lidé si pak krátili dlouhou chvíli povídáním, zpíváním a hraním. Zněl tu již skutečný rock, převzaté hity s Pačesovými texty. Hra vynesla na světlo dva objevy: nadanou studentku Pedagogické fakulty, původem z Moravy, Miladu Pospíšilovou (s největším hitem Filmáč), a fenomenální talent Bohumila Vaňka (v srpnu 1968 zahynul s ostatními členy skupiny Karla Duby při tragické nehodě v Ulánbátaru).

KŘIŽOVATKY

Jak v té době bývalo zvykem, obsazení skupiny bylo velmi variabilní. Protože se v Olympiku zdaleka nehrálo každý den, měli muzikanti čas i na vedlejšáky. Někteří chodili do zaměstnání, třeba pianista Miroslav Vlček, a ti nechtěli vyjíždět mimo Prahu. Na kšefty, které začal nabízet záhadný pán jménem Josef Smeták. Vedle stabilních muzikantů Růžka a Kaplana tak docházelo k proměnám: na baskytaru někdy hrál místo Pešla Pavel Chrastina, na piano byli k dispozici vedle Vlčka Mirek Berka nebo Jaromír Klempíř a na bicí vedle Brumlíka Jan A. Pacák.

Pan Smeták jednal jako opravdový manažer. Sehnal aparaturu, vozil muzikanty v Tatře 603 a zaměstnával je tak, že někdy hráli až čtyřikrát denně. Název Karkulka se mu nezdál být mimo kabaret příliš šťastným, a tak zhruba mezi únorem a březnem 1963 vymyslel, že se kapela pojmenuje podle svého působiště ve Spálené. A byla na světě skupina OLYMPIC.

Z KARKULKY OLYMPIC

Dnes už si nikdo nevzpomene, jestli se táž kapela v pořadu Nádraží Twist nad Vltavou stále jmenovala Karkulka a jako Olympic vystupovalal jen mimo, anebo už zůstala Olympikem i pro Šimkův kabaret. Jisté je, že Nádraží bylo docela povedené představení, ve kterém se amatérská hravost pojila s čerstvě tříbenou profesionální rutinou. Po představení lidé pomohli uklidit židle a tancovalo se. Zkrátka začínala pohoda 60. let. Nálada té doby a prostředí klubu Olympik zůstaly zachyceny v televizním filmu Lichá středa, natáčeném v červnu 1963.

Prehistorický Olympic tu hraje v obsazení Růžek saxofon, Vlček piano, Kaplan kytara, Pešl baskytara a Brumlík bicí. Ve filmu zazní tři skladby, Kaplan zpívá svou píseň Dancing Everybody, Věra Křesadlová zpívá Růžkovu melodii s Kaplanovým textem Jumping All (hlas však pravděpodobně patří Věře Krupařové) a nakonec lidé tancují na Růžkovu improvizaci. Píseň Jumping All později nahrála v pomalejší verzi a s textem Jiřího Štaidla Nebuďte kůzlata Vlasta Kahovcová (1965).

Koncem srpna 1963 nastoupil Petr Kaplan na vojnu a místo něho musela kapela nabrat postupně pět lidí: sólového kytaristu Petra Jandu, doprovodného kytaristu Jiřího Laurenta, zpěváky Miki Volka a Pavla Bobka a zvukaře Vladimíra Mikšovského. To už se ale kapela rozešla s Josefem Smetákem a s množstvím dalších účinkujících a hlavně pod křídli Karla Mareše vplula do listopadové premiéry semaforského pásma Jiřího Štaidla Ondráš podotýká.

VOJENSKÁ KARKULKA

Na vojnu nešel jen Kaplan, ale i Šimek s Grossmannem. Grossmann nejprve do AUSu, ale zanedlouho přešel za Šimkem do útvaru v Ruzyni (aby byl nakonec kvůli prvním příznakům své nemoci zproštěn vojny úplně). Ještě než v září 1963 narukovali, sepsali další legraci: Nečekjte twist aneb Besídka zvláštní školy. Premiéra se ještě odehrála ještě za Růžka a Kaplana, ale hlavní éra Nečekejte twist nastala až za účinkování divadla a big beatu VOJ, čili zejména během roku 1964 (viz Rock & Pop 1997, č.7, s.64-65).

Šimek s Grossmannem, už coby vojáci, dali dohromady další program Proces s bigbeatovým králem. V Nečekejte twist hrála kapela z vojáků Ruzyňské posádky, Olympic hrál v Semaforu, a tak přišel ke slovu Jiří Brabec.

BRABCOVA KARKULKA

Jiří Brabec, jeden z průkopníků českého rock’n’rollu, musel kvůli nemoci vystoupit z vlaku, který sám rozjel, z vlaku jménem Fapsorchestra (viz Rock & Pop 1996, č.5, s.72-73). Skoro celý rok 1961 strávil rekonvalescencí po pobytu v nemocnici a dodržoval zákaz pohybu v zakouřených prostorách, to jest mimo jiné právě v rock’n’rollových tančírnách. Nicméně bez kapely stejně dlouho nevydržel. Tu první po FAPS, s Ivanem Hovorkou, Lídou Doležalovou (později Hovorkovou) a Jiřím Hoskovcem, pojmenoval SPARROWS. S rock’n’rollovými Sparrows za zády se na podzim 1963 seznámil s Šimkem a Grossmannem.

Pro hru Proces s bigbeatovým králem postavil Brabec novou kapelu pod starým názvem Karkulka. Využil spoluhráče ze Sparrows, například bubeníka Ivana Ovčára, a dokonce i některé z Fapsorchestry, například kytaristu Jiřího Stádníka. Na saxofon byl volný bývalý Sputnik Jiří Janda, který se právě vrátil z vojny, a na baskytaru Zdeněk Rytíř od Hells Devils. Druhým kytaristou byl krátce Petr Rezek, kterého vyměnil Rytířův spoluhráč z někdejších Crossfire (Oheň) Ladislav Klein. Klein přišel z Juventusu, kde jej nahradil právě Rezek. Stádníka pak vystřídal Jindřich Libeš z big beatu Voj a Rytíře v polovině roku 1965 Václav Macháček ze skupiny Rakety.

Zpěváků se tu vždy střídalo víc, podobně jako v Ondrášovi. Ivan Hovorka zpíval Elvise Presleyho, Zdeněk Antoš zpíval Little Richarda a Zdeněk Rytíř Chucka Berryho. Byla tu opět Milada Pospíšilová, časem přibyl Karel Černoch, občas se tu objevil Miki Volek nebo Miloš Reddy z Hells Devils a do repertoáru se dostali i Rolling Stones. Hlavní roli bigbeatového krále hrál Pavel Sedláček.

ROMANOVI

Bigbeatový král se hrál opět v Karlíně u Zábranských, do Olympiku by se ani tak rozsáhlý projekt nevešel. I na šňůry mimo Prahu s sebou vozili bílé piano, které na pódiu stavěli na nakloněnou plochu. Mezi vděčné hosty programu patřili rock’n’rolloví fandové, mistři světa v krasobruslení, sourozenci Eva a Pavel Romanovy. Na kulometnou rock’n’rollovou palbu Karkuly předváděli moderní tance a když byla možnost hrát přímo na ledě, hrálo se na ledě a Romanovi bruslili. Například na vyprodaném Zimním stadiónu v Opavě.

Kromě toho Karkulka hrála k poslechu i k tanci jako samostatná kapela s vlastním programem, zúčastňovala se pořadů klubu Olympik Šlágr Revue nebo Hit Revue a taky objevila Petra Kalandru.

KALANDRA

Miloslav Šimek nepůsobil jako učitel moc dlouho, ale náhoda tomu chtěla, aby se objevil ve třídě, kam chodil školák Petr Kalandra. Jeho otec, významný mikrobiolog, využil kontaktu a oslovil Jiřího Brabce, jestli by kluka, zpitomnělého do amesrické muziky, nevyzkoušel. Jiří Brabec si mladého Kalandru poslechnul a byl nadšen. Kalandra si ještě přivedl kamarádku, s níž měl připravenou písničku Everly Brothers a bylo rozhodnuto. Sotva čtrnáctiletý budoucí bluesman začal zpívat rock’n’rolly s Karkulkou.

COUNTRY BEAT

Proces s bigbeatovým králem byl vlastně posledním úspěšným komediálním pásmem Šimka a Grossmanna v rámci klubu Olympik nebo karlínského kabaretu. Obnovit „besídku zvláštní školy“ s některými členy Komet se moc nepovedlo. Olympik se vyprofiloval spíš jako beatový klub. Víc koncertní nebo taneční než divadlení. Po Ondrášovi se sem opět vrátil Olympic, přišli Donaldi, v roce 1966 přibyli Matadors a Flamengo a Šimek s Grossmannem zůstali u textappealových pořadů, které dorostly do Hit Show a Návštěvních dnů. Někdy měli dojem, že se se svými povídkami a vtípky skoro vnucují, ale pouhé konferování koncertů skupin je nikdy nebavilo.

Brabcova Karkulka hrála do konce roku 1965. Na jejím základě vznikla v lednu 1966 nová skupina Country beat, inklinující víc k rockabilly a country hudbě, podobně jako řada světových rock’n’rollových průkopníků. Šimek s Grossmannem, toužící po divadelnějším pojetí svých programů, přijali v roce 1967 nabídku Jiřího Suchého vstoupit do Smaforu a právě Country beat se zde stal jejich hudebním společníkem.

 

 

Literatura:

sm: Karkulka opět hraje, Večerní Praha, čtvrtek 13.12.1962, s.3

Jitka Bartošková: Stojí za to se ohlédnout, Klub Olympik září 1966, s.2

Jiří Grossmann: Jak jsme hráli komedie, Klub Olympik, prosinec 1966, s.2-3

Pavel Chrastina: Něco z historie československého beatu, Klub Olympik, červen 1967, s.5-6

Jiří Grossmann: My a Semafor, Klub Olympik, září 1967, s.2-3

Pavel Chrastina: Olympic story, Klub Olympik, říjen 1967, s.8

Jiří Černý: Drahý můj Country beat, Melodie 1971, č.6, s.161-163

malý profil Petra Kalandry, Melodie 1973, č.7, s.219

Jaromír Tůma: Čtyři hrají rock. Jasná zpráva o skupině Olympic, Panton Praha 1986

V.Kouřil: Český rock’n’roll 1956/69, Praha 1981, s.16-17, 31

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, část jmenná O.Konrád, V.Lindaur: Život v tahu aneb Třicet roků rocku, Praha 1990, s.17

Včera jsme s manželem byli v Rudolfinu na koncertu vážné hudby. A jak jsem v orchestru zahlédla fagoty, hned jsem si vzpomněla na jednu tatínkovu historku z mládí.

Už od mládí hrál tatínek výborně na klavír. V té době nebylo možné, aby studoval na konzervatoři hru na klavír a zároveň veřejně s hrou na klavír vystupoval, například v rock and rollové kapele. A pokud si to z jeho vyprávění pamatuji správně, musel by stejně studovat pouze klasický klavír. A to on nechtěl. V té době letěl rock and roll, a tak se tatínek rozhodl, že bude studovat fagot a mimo to bude na klavír hrát v kapele.

Hra na fagot prý není nic jednoduchého. Jako u každého hudebního nástroje se musí hodně cvičit. A tak tatínek chodil jak do školy, tak na soukromé hodiny k jednomu profesorovi. Jeho jméno nám tatínek asi říkal, ale přiznám se, že si ho nepamatuji. Údajně to byl starší pán a tatínek tam chodíval na hodinu po ránu. V té době obvykle pan profesor snídával. A většinou to byla bábovka a káva. Tatínek hrál, pan profesor seděl v županu a snídal, poslouchal a když bylo potřeba do hry zasahoval.

Jednou takhle pan profesor snídal tu svoji bábovku a tatínek, protože samozřejmě pořádně necvičil, tak moc neuměl. Pan profesor vstal, sebral mu fagot z ruky a zahrál mu to tak, jak to mělo být správně.  Pak mu fagot vrátil a řekl: „ Takhle je to správně, tak teď to zkus Ty, Brabče“. Vzal si tedy od pana profesora fagot zpátky a když chtěl začít hrát, všimnul si, že ta část, která se vkládá do úst, tedy ten strojek, je plný drobků. Od té bábovky …

Nevím, jestli to bylo i proto, ale studia konzervatoře tatínek nakonec po dvou letech opustil.

 

Pokud by snad někdo nevěděl, jak přesně fagot vypadá, přidávám odkaz na wikipedii. Jsou tam i ukázky, jak zní hra na fagot.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fagot

Hodně dětí si tím asi prošlo. Rodiče se najednou rozhodnou, že dítě bude ve svém volném čase dělat to, či ono. A někdy se ho ani moc neptají na jeho názor. Potkalo to v dětství i mě…Dnes na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát to byla nejhorší noční můra.

Když mi bylo asi 11 let, bojovala jsem s válcovitou, neforemnou postavou. Byla jsem totiž malá, podsaditá a … líná. A tak se naši rozhodli, že musím začít s nějakým sportem. K mé hrůze vybrali tenis. Tatínek měl totiž nějakého kamaráda v tenisovém klubu ve Stromovce (dříve Rudá Hvězda, dnes Olymp).

Od našeho bytu v Dejvicích to na kurty nebylo daleko. Takových 10 – 15 minut pěšky, případně pár minut na kole. Tatínek prostě jednou přišel, že mě přihlásil a že mě vzali. Nedalo se nic dělat. Tréninky byly každý týden v sobotu a v neděli od 8 od rána, což znamenalo v 7 vstávat. Pro mě naprostá hrůza. Několik prvních víkendových vstávání jsem probrečela, ale bylo mi to „houby platné“. Ani zdrhnout jsem nemohla. Naši tam totiž chodili se mnou. A když nemohli oni, šla babička, která bydlela kousek od nás. Prostě jsem to měla marné a musela jsem makat. A vydržela jsem.

Je pravda, že za pár let už mi to ani nepřišlo. Žádný velký talent jsem nebyla, hrála jsem myslím, úplně normálně, ale docela štěstí bylo, že jsem byla – jak už jsem poznamenala na začátku – při těle. Měla jsem totiž oproti svým spolužačkám velkou sílu a co jsem neuběhala, to jsem dohnala silou úderu. Bylo to způsobeno asi i tím, že jsem trénovala s chlapem. Naši mi totiž po nějaké době dokonce platili individuálně trenéra. Pana Tůmu. Byl to vysoký, hezký blonďák. Škoda, na žádné fotce jsem ho nenašla. Většina mých spoluhráček měla trenérku. Pan Tůma mě skoro každý den po škole honil po kurtu a pokřikoval na mě: „Lucie, běháš jako po kolena ve vodě.“ To bylo jeho oblíbené úsloví…  Měl pravdu…

Tatínek chodíval na trénink občas se mnou. Jednou se takhle domluvil s panem Tůmou, že by si taky mohl zkusit zahrát. On to trochu uměl, měl raketu, hrával občas i se mnou. Trenér nebyl proti. Domluvil se s ním na nějaký další den na dopoledne. Já byla ve škole a prý to mělo asi takovýto průběh:

Tatínek přišel na trénink. Převlékl se, přišel na kurt. Trenér ho trochu protrénoval z jedné strany kurtu na druhou a tatínek, aby se neztrapnil, že už nemůže, tak asi po 10 minutách hlesnul, že zapomněl, že musí na nějaké důležité  jednání a odjel domů. Domů prý dorazil ve stavu „5 minut před infarktem“ a půl dne ležel v posteli. Na žádný další trénink se už nikdy neobjednal 🙂

Když mi bylo 15, musela jsem se rozhodnout, zda tenis nebo školu. V té době jsem nehrála úplně špatně, účastnila jsem se i nějakých turnajů za starší žákyně, ale jak jsem už říkala, nebyla jsem výjimečný talent a navíc jsem měla dost silnou pylovou alergii, a tak rozhodnutí nakonec bylo snadné. Namísto sportovního gymplu, střední ekonomická škola. A tím jsem se závodním tenisem po 4 letech definitivně skončila. V té době jsem ale už nebyla vůbec tlustá, ani malá a dokonce už ani líná 🙂

Foto Jiří Brabec (1981 nebo 1982)

To jsem dostala novou raketu k narozeninám – bylo mi 11 nebo 12. To byla moje první PLASTOVÁ raketa. Do té doby jsem hrála s dřevěnou.

V předchozím příspěvku jsem psala o Vánocích, kterak probíhaly v naší rodině. Ještě před nimi ale několik let tatínek připravoval svůj vánoční pořad pro Český rozhlas. A protože jsem mu v té době s tím pomáhala (přepisovala jsem mu scénář na psacím stroji, následně asi už na počítači), pamatuji si ty přípravy. Právě tou dobou jsem si zamilovala americké vánoční písně. Nechci záměrně psát koledy. Dodnes musím říct, že je upřednostňuji před těmi českými a donedávna jsem si i pro sebe, rodinu i přátele z nich vytvářela své vlastní vánoční výběry. A i jejich texty umím mnohem lépe anglicky, než česky. To je asi trochu ostuda …

Koncem 80. a začátkem 90. let měl tatínek v Českém rozhlasu pořad. Přesně si ty roky nepamatuji, ale vím, že jsem v té době už nejspíš končila střední školu, což by odpovídalo roku 1988 nebo 1989.  Pouštěl tam samozřejmě americkou country muziku. Na Vánoce to byl výběr z amerických vánočních písniček – tedy povětšinou amerických country zpěváků, zpěvaček a kapel, kteří zpívali právě ty vánoční písničky. Dodnes najdete skoro u každého z nich vánoční album.

Příprava probíhala tak, že se vyházely desky a cédéčka a hledaly se jen vánoční příspěvky. Později, když už CD byla dostupnější, tak už jsme i některá záměrně kupovali, abychom na Vánoce měli vánoční výběr. Ten pořad byl vždycky moc pěkný. Tatínek mluvil takovým sametovým hlasem a rozverné písničky (např. Santa Claus is coming to town) se střídaly s těmi pomalejšími (např. I ´ll be home for Christmas nebo O Holy Night). Od diváků chodily dokonce i pochvalné dopisy 🙂

Doma jsme samozřejmě vždycky pořad poslouchali. Pokud se pamatuji, nebyl to přímý přenos, ale natáčelo se to dopředu.

I když žánrově je Mahalia Jackson rozhodně někde jinde, než v country, přesto nikdy ve výběru nechyběla.  Tatínek její vánoční desku velmi miloval. A pokud Vás to zajímá, přidávám odkaz z youtube.

Tak máme za sebou Vánoce. Jako každý rok se na ně dlouze připravujeme a rychle nám utečou. Babička (tatínkova maminka) například už od července vždycky říkala: „No jo, je červenec, to už máme na krku Vánoce…“ A my jako děti jsme si s bratrem z toho dělali legraci. Dnes už mi to tak vtipné nepřijde. Jakmile přijdou prázdniny, konec roku se nějak ryche vždycky začne přibližovat.

Jako každý rok, i letos jsme si na tatínka vzpomněli na Štědrý den na hřbitově. Jak jsme tak s manželem jeli z hřbitova domů, vzpomínala jsem na naše Vánoce, když jsem byla ještě dítě. A první, co mě napadlo byl tatínkův bramborový salát. On vlastně tatínek nikdy nevařil. Nemusel. A taky to neuměl. Výjimku ovšem tvořil vánoční bramborový salát. Moje maminka je výborná a vyhlášená kuchařka, ovšem na bramborový salát měl u nás co pamatuji monopol tatínek. A probíhalo to nějak takhle:

Na Štědrý den ráno nás maminka postupně od rána vyháněla z postelí. Než se jí to podařilo, stihla dát vařit brambory na salát a připravit a nakrájet ostatní ingredience. Když jsme všichni vstali, dostali jsme k snídani čerstvou vánočku (tohle dodržujeme dodnes) a následně jsme s bratrem a tatínkem pravidelně provokovali maminku tím, že jsme vyžadovali pochutiny typu uherák nebo šunka anebo cokoli, co by odporovalo postnímu vánočnímu pokrmu. Nešlo o nic jiného, než abychom nabourali onen známý mýtus o zlatém prasátku, který nám byl od mala zdůrazňován.

Po patřičném posilnění se tatínek odebral do kuchyně a jal se připravovat salát. Za asistence maminky a později i mé postupně tvořil a hnětl skvělý salát. V podstatě velmi zdravý – bez majonézy, jen s nakládanou zeleninou. Jakmile byl salát hotov, ozdoben, uložen do lednice, jelo se na hřbitov. Zapálili jsme svíčky, dali na hrob vánoční věnec a vzpomněli na babičky a dědečky, kteří tam jsou pochováni. Pak jsme většinou už jeli domů, a my s bratrem jsme se, pochopitelně, už nemohli dočkat dárků. V různých místnostech se ještě tajně dobalovaly dárky, v kuchyni se obalovaly řízky a ryby … Stromeček jsme obvykle zdobili už 23. prosince, takže ten krásně svítil – nejdříve v dětském pokoji, a když už jsme byli starší, tak v obýváku. V televizi se pozornosti domáhaly Lada s Krasomilou, a sváděly boj o pozornost s různými čertíky a anděly a skřítky a venku se stmívalo, někdy dokonce i sněžilo… Tak kolem páté hodiny odpolední už je venku tma, a to to je signál, že štědrovečerní večeře se už může podávat. Ta už většinou byla skoro hotová, a tak jsme ještě museli svátečně prostřít a převléknout se do svátečních šatů. Tak kolem šesté už obvykle bylo vše hotovo, prostřeno, všechno připraveno. Zapalujeme svíčky a zhasínáme lustr. Tuhle vánoční atmosféru si dodnes užívám i ve svém bytě …

Naše obvyklé štědrovečerní menu většinou vypadalo takhle:

• Rybí polévka s osmaženou houskou
• Hovězí polévka s nudlemi (já a tatínek nejíme ryby)
• Smažený kapr
• Smažené řízky (já a tatínek …)
• Bramborový salát

Od štědrovečerního stolu se prý nesmí vstávat a tatínek nás vždycky zlobil a naoko schválně protahoval večeři, i když bylo jasné, že my s bratrem jíme dvakrát tak rychle, než normálně, abychom už mohli na ty dárky .. Konečně jsme dostali pokyn, že večeře skončila. Bleskurychle jsme všechno odnosili do kuchyně a pomohli mamince umýt nádobí (v posledních letech uklidit do myčky) a tatínek mezitím nanosil dárky ke stromečku. Vždycky zavřel dveře do kuchyně a museli jsme počkat na zvoneček. Tatínek zapálil prskavky, pustil z kazety (později z cédéčka) koledy a my jsme se dočkali toho kýženého zazvonění. A tak jsme otevřeli ty dveře a pak jsme tam všichni stáli a koukali na ten krásně zářící stromeček (vždycky jsme měli veliký , živý strom) a čekali, až doprskají prskavky.

A pak už jsme se mohli vrhnout na dárky. Když jsme byli starší a měli jsme už psa, dělali jsme to většinou tak, že první dostal dárek právě on. On si totiž svůj dárek (gumovou hračku) většinou „vyčuchal“sám a v jeho psím mládí i bleskurychle rozbalil. A pak někdo z nás dárky všem rozdal a jeden po druhém jsme je rozbalovali. Tatínek v posledních letech dokonce psal na dárky nejen jméno, ale i různé nápovědy. A tak, dostala-li jsem například nějaké oblečení, na dárku stálo něco jako: „Lucince, aby se líbila klukům„ . Občas tam byla i básnička. A samozřejmě pod stromečkem nesměl chybět medvěd!

To je taková rodinná historka. Když byl tatínek malý kluk, bylo to po válce, nic moc nebylo. A děda, jeho táta, mu vyráběl sám hračky. A tohle byl vyřezaný dřevěný medvěd na takovém podstavci- dnes bych to asi nazvala – hodně hustej 🙂 a já už ani nevím proč, ale tatínek ho nějak dostával k Vánocům každý rok. A pak, když už byl dospělý a děda už nežil, tak si toho medvěda vždycky zabalil a nadělil sám sobě. Napadlo mě, že ho maminka možná ještě má. Pokud ho najdu, přidám fotku 🙂

No a pak už nastala ta vánoční pohoda. Dárky jsou rozdány, každý je zaujat těmi svými, a tak si je zkoušíme, prohlížíme, překřikujeme se a smějeme. Musíme ještě uklidit roztrhané vánoční papíry, dát pozor, aby se něco nevyhodilo a začíná klidný zimní večer. Většinou s televizním programem. Napůl sleduji pohádku nebo Vlastu Buriana a napůl se zabývám dárky. Tatínek s bratrem si ještě dávají řízek se salátem 🙂 Prohlížím knížky, skládám nový svetr, prohlížím dárky těch druhých…. Klídek, pohoda … Nic neobvyklého, ne ?! Takhle to přece vypadalo a vypadá v mnoha rodinách o Vánocích.

Na závěr si neodpustím tatínkův oblíbený vánoční vtípek v angličtině. Myslím, že překladu netřeba 🙂

Knock, knock
Who’s there?
Merry.
Merry who?
Merry Christmas!

P.S. Tuším, že chcete recept na ten bramborový salát. Tady tedy je:

Vánoční bramborový salát Jiřího Brabce (velmi dietní !!)

 Asi tak 2 kg brambor – rohlíčků, 1 cibule, 6 vajec, 2 lahvičky Moravanky, naložené kyselé okurky (nejlepší jsou domácí), sůl, pepř

 Brambory uvaříme ve slupce. Vejce uvaříme natvrdo. Vychladlé brambory oloupeme a nakrájíme na kostičky (pomocí příslušného kráječe – takového kolečka, kterým brambory protlačíme). 4 vejce stejným způsobem nakrájíme na kostičky. Přidáme najemno nakrájenou cibuli a zeleninu z Moravanky. Jen tu nakrájenou na kostky – tj. celer, mrkev, peržel + přidáme i hrášek. Nakrájíme nadrobno okurky (můžeme použit i ty, které jsou v Moravance) a rovněž přidáme do mísy. Zalijeme většinou láku z Moravanek a oběma rukama promícháme, spíše hněteme. A je-li láku v Moravankách málo, přidáme ten z okurek. Salát musí být vláčný, mokrý. Nakonec osolíme a opepříme podle chuti. Musí být nakyslý a takový pikantní. Přendáme do „parádní mísy„ a ozdobíme pomocí kapií (jsou v Moravance) a do vějířku nakrájených okurek. Zbylá 2 vejce nakrájíme na kolečka (na jiném kráječi nebo ručně) a dozdobíme. A dáme do lednice nebo za okno zaležet. Je možné jej připravit i den před Štědrým dnem, aby se zaležel.

Tohle odhaduji na Vánoce 1976 – je to ještě v bytě v Zahradním Městě a bratr je ještě hodně malý (necelý rok). Na první fotce s maminkou a na druhé jsme my s bratrem a babička. Mimochodem, jak na to koukám, měli jsme bezva závěsy 🙂

Foto: Jiří Brabec

 

Jsem moc ráda, že dnes mohu zařadit příspěvek o historii, kterou ne všichni budete znát – hudební začátky Jiřího Brabce. Jsem moc ráda, že zde mohu publikovat text pana doktora Aleše Opekara (více o autorovi zde: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ales-opekar–22587), kterého znám už mnoho let a bez jeho znalostí bych o této etapě hudební kariéry mého otce vůbec nic nevěděla. Já sama jsem si tento článek přečetla s velkým zájmem. Tak věřím, že zaujme i Vás a panu doktorovi moc děkuji!

BIGBÍTOVÉ ŠLÁPOTY 5

(OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH)

publikováno in Rock & Pop 1996, č. 5, s. 72 – 73

Aleš Opekar

F A P S O R C H E S T R A aneb Jak to vlastně bylo?

 V psaní o minulosti českého bigbítu je zažita řada omylů, které dlouholetým přejímáním od autora k autorovi zakotvily v povědomí fanoušků. Kolem málokteré kapely však panovalo tolik nepřesností a nejasností jako kolem orchestru FAPS. Heslo FAPS orchestra v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby např. datuje vznik kapely do počátku 60.let, zatímco v hesle Jiří Brabec, napsaném do téže encyklopedie jiným autorem, je uvedeno, že založil skupinu FAPS v roce 1958. Jak Kouřilův Český rock’n’roll, tak i publikace Život v tahu autorů Konráda s Lindaurem, situují vznik FAPSu do roku 1961, stejně jako vznik mladších Hells Devils. Mezi premiérovým vystoupením obou kapel však leží skoro pětiletý odstup! Překvapivým pro mnohé bude i zjištění, že zpěvák Pavel Bobek nikdy nebyl členem orchestru FAPS, jak se mylně traduje! Jak to tedy vlastně bylo?

Studenti K + K + K

Ve školním roce 1956/57 se v prvním ročníku studia architektury v Praze setkali studenti Michal Karas z Karlových Varů a Evžen Kyllar z Třebechovic pod Orebem. Studentstvo žilo dosti bohatým společenským životem, a tak nebyla nouze o všelijaké ty majálesy, beánie (přijímání do stavařského stavu) a sranda procesy, při nichž nechyběla muzika. Kdo uměl na nějaký nástroj, vzal ho do ruky a už se blblo. Zkušenosti z venkovské kutálky, co občas hrála na plesích, se hodily. Kyllar s Karasem se skamarádili a od druhého ročníku spolu bydleli na koleji. Na čtyřlůžkových pokojích však věru nebyl klid pro studování, a tak se utíkali do pražského bytu k dalšímu spolužákovi Petrovi Krejčímu.

Jiří Brabec

Petr Krejčí měl mladšího bratra Pavla a ten měl zase kamaráda – spolužáka, s nímž seděl v lavici na ZŠ v Korunovační – a ten se jmenoval Jirka Brabec. Brabcovi i Krejčích bydleli takřka hned vedle sebe, na dnešní třídě Milady Horákové nahoře na Molochově, a tak netrvalo dlouho, aby se u Krejčích mohla odehrát asi takováhle situace: Michal Karas si prozpěvuje poslední hit z Luxembourgu, Evžen Kyllar si k tomu vehementně bubnuje prstama do stolu a ve dveřích se objeví Jiří Brabec, držící v podpaží čerstvě posháněné gramodesky s posledními rock’n’rollovými hity. Asi nebylo těžké najít společnou notu.

Jiří Brabec právě dokončil gympl a rozhodl se studovat na konzervatoři fagot. Alespoň do té doby, než jej od toho populární hudba definitivně odtáhne. Do party u Krejčích přitáhl dalšího kamaráda Jirku Stádníka, kytaristu, se kterým se seznámil kdesi na horách. První plány kout dohromady nějaké ty vlastní rock’n’rollové pikle vznikly asi před létem 1958.

Saxofony

Stádníka doplnil další kytarista Slávek Čejka a kapela začala zkoušet doma u Brabců v obsazení zpěv (Michal Karas), kytary (Stádník a Čejka), klavír (Jiří Brabec) a bicí (Evžen Kyllar). Pan Brabec klukům fandil a dokonce i pomáhal při úpravě nástrojů (bubínek) a jiných pomůcek.

Kyllar s Karasem, na podzim 1958 už třeťáci, zalovili v prvním ročníku na sesterské fakultě pozemního stavitelství a vylovili dva saxofonisty: jemnějšího Jaromíra Báču z Českého Těšína, ovlivněného polským jazzem, a tvrdšího Zbyňka Zazvonila z Týnce nad Sázavou. Oba hráli na altsaxofon, Báča ještě na klarinet a Zazvonil si později pořídil i sopránku. Tenorsaxofon neměli, takže případné tenorové pasáže musel Zazvonil zvládnout na altce. Oba saxofonisté též plnili úlohu doprovodných zpěváků.

U Brabců už v takovém obsazení nemohli zkoušet. Naštěstí se objevila možnost zkoušet ve fakultní klubovně ROH, kde byl klavír. Od podzimu 1958 již soustavně cvičí a trénují.

Elektrický kontrabas

Jako poslední ze základních pilířů kapely přišel Roman Raim. Na basu se učil už jako student stavební průmyslovky v hudebce na Dobříši (1953) a jako středoškolák působil i v různých vysokoškolských souborech, například v tanečním orchestru při VŠE. Na fakultu pozemního stavitelství nastoupil ve školním roce 1957/58, tedy rok po Kyllarovi a Karasovi a rok před Báčou a Zazvonilem. Raim byl pečlivým a precízním hudebníkem, dbajícím na přesnost rytmu i intonace. Ke kapele se připojil asi v roce 1959 a pro aktuálnější zvuk si pořídil elektrofonický kontrabas. Byl české výroby a jmenoval se Arco. Nebylo snadné jej zvládnout. Zatímco na normální kontrabas se dá leccos zamaskovat a hru na až později dostupných baskytarách zjednodušují pražce, tady bylo slyšet každé případné přehmátnutí. Příchodem Raima se stabilizovalo základní obsazení první etapy orchestru.

Kde hráli?

Zhruba na jaře 1959 vymyslel Evžen Kyllar název (ta) Fapsorchestra a soubor začal vystupovat i mimo školní akce: V Radiopaláci na Vinohradech, v Národním domě na Vinohradech a na Smíchově, v Belvederu v Praze 7, v Globusu na Dejvické, v Posádkovém domě armády, v klubu novinářů v Pařížské, v Solidaritě, v Barikádovně, v Axe, v Lucerně. Zkrátka skoro všude v Praze a občas i mimo ni. Především k tanci, na plesích, čajích. O přízeň tanečníků soupeřili na plesech (úspěšně) i s Karlem Vlachem a dalšími staršími renomovanými kapelami.

A také hráli v British Clubu, v zařízení britského velvyslanectví v Záhořanského ulici. To bylo tak. Jiří Brabec byl zpočátku zván svým přítelem, který zde pracoval, jen na promítání západních filmů. Tady měl možnost vidět filmy s Elvisem, Little Richardem, Pat Boonem a řadou dalších hvězd. Na pódiu stálo piano a Brabec se jednoho dne nechal přítelem umluvit a přesvědčit, aby po promítání ještě zahrál.

Přítomní „ambasadoři“ se hned seběhli od baru a šipek k pianu a úspěch byl jednoznačný. Brabec začal být nadále zván speciálně kvůli hraní. Časem byl představen i samotnému velvyslanci, s nímž si pak čtyřručně zahrál koledy na vánočním večírku.

Odměny v naturáliích, americké cigarety i whisky, se pak daly výhodně směnit. Časem se podařilo zaangažovat do těchhle večírků celou kapelu. Nejdivočejší vzpomínky skýtá Silvestr 1960:

Alkohol samozřejmě tekl proudem a tak se stalo, že když syn šéfa klubu, jinak řádný člen anglické královské kapely jako bubeník, projevil přání zaskočit na pár taktů bubeníka Kyllara, propadl po svižném virblu velkým bubnem i se svým modrým sakem s velkým královským znakem.

Co hráli?

V zaměření Fapsorchestry se sbíhaly tři vlivy: Za prvé zvukvětších kapel se saxofony, navazujících na swingové dědictví.

Největším vzorem byl v tomto ohledu orchestr Billy Vaughna. Dle Vaughnova podání také FAPS nastudoval skladbu Billa Justise Raunchy, která byla mnohem později v naší zemi proslavena jako znělka rozhlasového pořadu Mikrofórum. Podobným inspiračním zdrojem byl orchestr Duana Eddyho (s kytarovými sóly, například Rebel Rouser) a do jisté míry vlastně i komornější obsazení se saxofony u Johhny and the Hurricanes (Beatnik Fly), stejně tak jako u samotného Billa Haleyho (např. Rock-A-Beatin‘ Boogie). Za druhé to byl čistý rock’n’roll, přebíraný od Billa Haleyho, Elvise Presleyho (např. Don’t Be Cruel) a řady dalších zpěváků. A za třetí to byly dobové populární skladby nejrůznějšího charakteru (od Stupid Kupid z repertoáru Connie Francis až po tradiční melodii John Brown’s body).

Fapsorchestra měla i svou barevnou image – hudebníci hráli ve žlutých vestách a černých kalhotech a žlutočerná kombinace se objevovala i na jejich ručně malovaných plakátech.

Pavel Bobek

Pavel Bobek studoval stejnou školu. Společně s Pavlem Švábem byli ve vyšším ročníku než Kyllar s Karasem. Snad to bylo na vojenském výcvikovém táboru v létě 1959, kde vznikla domluva o možných vstupech Pavla Bobka do vystoupení Fapsorchestry. Od podzimu 1959 pak k takovým vstupům skutečně docházelo. Pavel Bobek s úspěchem zpíval jako host v kratším, netanečním bloku, většinou se střídmějším repertoárem (Buddy Holly).

Konferenciér a zvukař

Během roku 1960 kapela získávala profesionálnější ráz. Měla již svého konferenciéra, Petra Zajíčka, který dokázal udržovat publikum na uzdě a dovádět nenadálé situace do žertu. Po tanečních sériích vedl soutěž v poznávání skladeb a přeměnil tak na chvilku tanečníky v koncertní publikum.

Problém ozvučení se tehdy týkal především zpěvu, kytar a basy. Bicí se nezvučily, pianista se musel spokojit s otevřením horní desky a saxofonistům muselo stačit, že přistoupí ke zpěvákovu mikrofonu.

Kytaristé i basista zpočátku hráli přes nějaké to rádio a teprve později, když se ke kapele připojil Honza Šťastný, začaly být k dispozici ohromný zesilovač s obrovskými lampami a kvalitní mikrofony Neumann. Zvukař Šťastný byl jedním z těch nepostradatelných lidí, kteří byli schopni vyznat se v chuchvalci drátů a s pomocí sirek, gumiček a podobného náčiní alespoň dočasně zprovoznit právě vyhořelý aparát.

Druhá etapa FAPSu

V roce 1960 Jiří Brabec onemocněl a dlouhou dobu stála. Hudebníci chtěli pokračovat, tak se iniciativy chopili Zazvonil s Báčou a začali domlouvat další zkoušky. Blížící se konec studia na fakultě zároveň doléhal na starší studenty, a tak muselo dojít k závažným změnám v obsazení. Na klavír byl přijat Karel Wagenknecht, na bicí Josef Hermoch a jako zpěváci s začali uplatňovat Josef Kalvoda a Eva Fatková. Odešel i Jiří Stádník, takže hlavním kytaristou se stal Slávek Čejka a doprovodným Ludva Čečil. Později ještě kapelou prošli kytaristé Ivan Hovorka a Jiří Laurent.

V repertoáru přibyly aktuální twistové skladby (Peppermint Twist nebo Let’s Twist Again) a celkový zvuk se stal, možná i díky zlepšující se aparatuře, více kytarovým. Roman Raim začal v závěrečném období dokonce používat baskytaru.

V této etapě není Fapsorchestra o nic méně úspěšná, i když konkurence, zejména v mnohem syrovější a autentičtější podobě, narůstala. Nejdůležitější příčinou rozpadu skupiny však byla skutečnost, že profesní ambice končících studentů architektury a pozemního stavitelství byly vždy větší než ambice hudební. Proto Fapsorchestra nemohla trvat věčně. Poslední vystoupení se odehrálo v roce 1963…

Výběr z dochovaných nahrávek Fapsorchestry byl vydán na CD Bontonu Průkopníci českého rock’n’rollu.

17. listopadu si každý rok připomínáme výročí událostí na Národní třídě. Už po několik let máme v České republice ten den volno. Na Národní třídě se zapalují svíčky. U nás doma chodíme už 11 let zapalovat také svíčky, ale jinam. Na hřbitov. 17. listopadu 2003 Jiří Brabec zemřel.

 

O smrti tatínka jsem se dozvěděla z prvních ranních televizních zpráv. V tu dobu už jsem věděla, že není možné se mu dovolat a neví se, kde je.  Sama jsem mnohokrát zkoušela vytáčet jeho obě čísla, ale byla nedostupná. On už v té době nežil s mojí maminkou, a tak jsme skoro žádné informace neměli.

Podle Policie ČR prý spáchal sebevraždu. Tak jsem byla informována i já, když jsem se složitě sháněla po detailech a až na Policii v Českých Budějovicích mi poté,co museli prověřit, že jsem skutečně jeho dcera, také tuto informaci poskytli. Bylo a stále je těžké tomu uvěřit.

Myslím, že se k tomu tématu zde ještě vrátím, ale dnes jen prosím ty, kdo Jiřího Brabce znali, aby si na něj spolu s naší rodinou vzpomněli.

 

17.9.2014 zemřel George Hamilton IV. Bezprostředně po jeho smrti jsem napsala a uveřejnila tuto vzpomínku (originální datum 26.9.2014)

Minulou středu zemřel americký zpěvák George Hamilton IV. Bylo mu 77 let. V mém srdci navždy zůstane jako upřímný, zbožný a morálně nezkažený člověk, přítel naší rodiny a kmotr mého bratra Filipa.

První setkání s Georgem Hamiltonem IV. si moc nepamatuji, protože jsem byla moc malá. Zcela zřetelně si však vybavuji vysokého muže, jak drží za ruku malého kluka a stojí ve skoro prázdném kostele na Vinohradech. To se George IV. stal kmotrem mého bratra. To bylo zkraje 80. let a tenkrát se o takových věcech moc nemluvilo a ani nepsalo. A pak se ti dva fotili před Betlémskou kaplí, místem, které měl George IV. velmi rád. O jeho historii bezpochyby věděl mnohem více, než co jsme se my kdy učili ve škole. Byl velkým obdivovatelem Jana Husa a rád se procházel po Starém Městě a znovu a znovu navštěvoval místa, která jsou s husitskou historií spojena. A to při každé své návštěvě Prahy.

Velmi dobře si pamatuji na dopisy, které George mému otci a naší rodině psal. Měl velice typické písmo a vždy, když jsem po cestě ze školy otevírala poštovní schránku, poznala jsem, že je to dopis od George IV. Stejně tak si dobře pamatuji, když George IV. v Praze natáčel desku. Byl to George IV., kdo nás seznámil se svými přáteli The Moody Brothers, Carltonem, Davidem a Trentem, třemi bratry ze Severní Karolíny. Vznikla z toho pak společná deska Country Beatu Jiřího Brabce a The Moody Brothers s názvem Friends. A to v roce 1988, ještě před revolucí. A nejen to, s nejmladším z bratří, s Trentem, jsem prožila svoji první velkou lásku. I když z větší části na dálku.

George IV. mého otce také seznámil s paní Jo Walker Meador, bývalou mezinárodní ředitelkou Asociace country hudby (Country Music Association – CMA). Tato dáma se pak stala naší rodinnou přítelkyní a je jí dosud. I ve svém požehnaném věku přes 90 let je neuvěřitelně vitální, a když jsme se před dvěma lety naposledy viděli v Nashvillu, plánovala ještě s manželem cestu do Evropy. Díky paní Walker Meador a Georgovi IV. můj otec mnohokrát se svým Country beatem vystupoval v Nashvillu a na jejich doporučení se také stal členem americké Country Music Association. Byl to také George IV., kdo mého otce seznámil s jeho velkým idolem Jerry Lee Lewisem. Bylo to ještě před revolucí, na country festivalu v Německu. Tatínek to vždy vyprávěl tak, že George IV. je představil a Jerry Lee si pak od tatínka nechal podepsat jeho LP desku Country Beatu s věnováním.

V 90. letech, když už bylo snadné dostat se do USA, jsme s otcem do Nashvillu jezdili docela často. Tatínek tam natáčel i příspěvky do svého televizního pořadu Country Express Praha – Nashville, který několik let vysílala Česká televize. S Georgem IV. jsme tak mnohokrát navštívili slavnou Grand Ole Opry (tu novou, ale i starší – tzv. Ryman Auditorium) a setkali se s mnohými legendami americké country hudby. A byl to právě George IV,.,kdo nás vždy se všemi seznámil, velice trpělivě všem vyprávěl, odkud jsme a společně jsme se fotili, povídali si a zažili spoustu zajímavých momentů. To bylo ještě v době, kdy se do zákulisí Grand Ole Opry bylo možné dostat jen proto, že jsme přišli s Georgem IV. Mohli jsme se tam pohybovat v podstatě, jak jsme chtěli. A tak jsme se v jedné šatně společně s Georgem IV. navšívili Lorettu Lynn, v další třeba Little Jimmy Dickense, Oak Ridge Boys, Bellamy Brothers a v další třeba Marty Stuarta. Dnes je něco takového nepředstavitelné a už i nemožné. Samozřejmě je úplně jiná doba, dnes jsou v Grand Ole Opry přístupy jen na karty a vstup pro kohokoli mimo účinkující je naprosto vyloučen. Přece jen country hvězdy typu Taylor Swift nebo Tim McGraw vyžadují zcela jiné soukromí.

Když před asi 5 lety George IV. se svým synem George V., také zpěvákem, přijeli do Prahy, bylo to po dlouhé době příjemné setkání. V té době už můj otec, bohužel, nežil, ale alespoň jsme společně s maminkou a mým v té době přítelem, nyní manželem Radkem, navštívili tatínkův hrob. George IV. byl velice zbožný člověk, a tak se u hrobu uklonil a pronesl krátkou modlitbu.

A pak jsme se ještě dvakrát viděli v Nashvillu, resp. Franklinu, kde George IV. bydlel. Před třemi a dvěma lety. George IV. nás s manželem pozval na snídani do podniku jménem Dotson´s. Dali jsme si tradiční velkou americkou snídani a od majitele podniku – Georgova přítele a vrstevníka – jsme na cestu dostali skvělou domácí marmeládu. George IV. už měl trochu problémy se sluchem, ale jako vždy se o nás skvěle staral, povídal si s námi a hrdě nám představil i svého vnuka George Hamiltona VI. A na památku nám daroval své poslední CD s věnováním. V té době ještě hodně koncertoval v Anglii.

A pak mi můj bratr volal minulý čtvrtek a sdělil mi tu smutnou zprávu. Dozvěděl se ji od Davida Moody.

George IV. nám všem bude moc chybět. Byla to velká osobnost americké country hudby a já jsem velmi hrdá na to, že mohu napsat, že to byl náš velký rodinný přítel. Takových lidí, jako byl George IV., je na světě, bohužel, už málo.

A pokud Vás zajímá jeho hudba, podívejte se třeba na: https://www.youtube.com/watch?v=u1jVvqamubU

 

Fotografie: archiv rodiny Brabcovy

Češi jsou prý rození chataři a chalupáři. I naši rodinu to v minulosti krátkodobě postihlo…

Nevím přesně za jakých okolností se to stalo, ale když mi bylo asi 7 let, tj. cca v roce 1977, se rodiče rozhodli koupit chatu. Protože tatínek o víkendech hodně hrával, neměli jsme nikdy takový ten typický víkendový život – tj. v pátek ve dvě naskočit před školou do auta, vyzvednout mamku, nakoupit a hurá na chatu či chalupu. My jsme až do toho roku 77 žádnou chatku ani chalupu neměli, a tak jsme jezdili maximálně do Všenor k naší oblíbené tetě Ireně (tatínkova sestřenice).

Ale zpět k té naší chatičce. Už si to moc nepamatuju, ale vím, že chatka byla taková malá, na záchod se chodilo do kadibudky, vevnitř v chatičce byly palandy ..  a bylo to kousek za Prahou, tuším, že v Louňovicích. K té maličké chatičce patřila obrovská zahrada s mnoha ovocnými stromy, s asi stovkou rybízů (od té doby rybíz nesnáším) a mnoha záhony. Naše první návštěva vypadala asi tak, že tatínek vzal hrábě a z branky strhal nějaký obtížný plevel. Tedy myslel si, že je to plevel. Byl to ale ozdobný klematis (od té doby si pamatuji ten název).

Jednou jsme tam zase pro změnu přijeli a soused pobíhal kolem svého domu a křičel na nás , ať nevylézáme z auta, protože mu ulítly včely. Ulítly. Na náš strom. Tak jsme museli počkat, až je sklepne do příslušné bedýnky.

Na tak obrovské zahradě bylo nutné pořád pracovat. Maminka s babičkou a občas i já 🙁 jsme pořád okopávaly nějaké záhony. Sekat trávu jezdil děda z Moravy. Sekal kosou. Než dosekal celou zahradu, mohl na druhé straně pomalu začít znovu. Česání ovoce také bylo na hodně dlouho.

Tatínek si s oblibou na chatku zval kluky z kapely, roztáhli si pingpongový stůl, otevřeli pivko, roztáhli lehátka a užívali si odpočinku. Mezitím sousedé soutěžili o nejhezčí zahrádku a my jsme to tak trochu kazili…

Už nevím, jestli jsme tu chatu měli rok nebo dva, každopádně to pro nás nebylo to pravé. Tam by se vyřádil nějaký zdatný kutil a zahradník, který by celé víkendy a dovolené nedělal nic jiného, než kutil a zahradničil a ne, že by ležel na lehátku a opaloval se. Na to by mu nezbyl čas. Od té doby jsme už nikdy žádný „weekend house“ neměli. A víte , že mi to dodnes vůbec nechybí?!

Každé dítě chce v určitém okamžiku mít psa. Ani mě to neminulo. Jenže rodina byla proti. Jak to dopadlo?

Když mi bylo 16 začala jsem se učit čínsky. Postupně jsem se seznamovala s různými lidmi, kteří buď v Číně žili, anebo to byli Číňané, žijíci u nás a s nimi jsem zažívala i rozdílnosti našich kultur. Někteří z nich měli i tradiční čínské psíky – pekinéze. Zamilovala jsem si tohle tvrdohlavé a svébytné plemeno a začala otravovat rodiče, že bych také chtěla SVÉHO pekingského palácového psíka. Tatínek byl absolutně proti. Především proto, že se mu ten pes nelíbil. Kdybych snad chtěla jezevčíka nebo kokršpaněla, myslím, že bych ho dostala, ale pekinéz se jevil jako něco nemožného. Musím říct, že mi to vydrželo celé dva roky. Jsem velmi tvrdohlavá a před 18tými narozeninami jsem na dotazy, co že si to přeju, odpovídala jasně.

„Nechci nic jiného, než pekinéze.“

Maminka za mnou chodila a říkala:

„Luci, neblázni, tatínek ti toho psa nekoupí, ale koupíme ti tu koženou bundu, kterou jsi tak moc chtěla.“

To bylo pochopitelně obrovské lákadlo, protože v roce 1988 byla frajeřina mít koženou bundu a naši věděli, že bych ji moc chtěla. Ale zůstala jsem „tvrdá“. A jak se ty narozeniny blížily, tak jsem si říkala, že asi nejspíš nakonec dostanu tu bundu. A pomalu jsem se s tím i smiřovala. Na svém psacím stole, pod sklem – to bylo tenkrát velmi populární mít sklo na stole a pod ním fotky svých idolů – jsem měla pohled s pekinézem a vystřižený inzerát, kde se psalo, že někdo prodá štěňata. Když jsem psala úkoly do školy, nostalgicky jsem mrkala na fotku toho psa a říkala si, že ta bunda snad taky nebude tak špatná …

Jednoho dne, a bylo to, pokud si vzpomínám, pár dní před mými narozeninami, přišel tatínek večer domů a řekl, že mi něco přinesl. Nevěnovala jsem tomu až zase tak velkou pozornost. Tatínek se však tvářil velmi tajemně…. a to mohlo něco znamenat. Najednou mi podal takovou malou, černobílou fotku, na které byl výstavní pekinéz a řekl:

„ Když jsi toho psa tak chtěla, tak tady ho máš…. Tohle jen jeho táta. Ten tvůj se teprve narodí. V sobotu se tam pojedeme podívat, jestli chceš … „

Nemohla jsem tomu uvěřit a samým překvapením a štěstím jsem se dala do opravdu dlouhého a usedavého pláče. Tenkrát mi tatínek řekl:

„ Takhle snad nebudeš brečet ani na mém pohřbu …tak už toho nech!“

 Byla jsem tenkrát strašně šťastná. A nikdy nezapomenu, že tatínek mi chtěl udělat radost, a proto si opsal z mého stolu adresu z inzerátu, jel do těch Úval, kde údajně hodinu bloudil, než onu chovnou stanici našel. A tam ho majitelka (paní Zelenková) přemluvila, ať mi to štěně koupí – tedy, až se narodí. A to všechno dělal i přesto, že se mu ten pes nelíbil a nakonec vlastně byl i proti tomu, abychom doma měli jakékoli zvíře.

A tak jsme skutečně jednou o víkendu jeli do Úval k paní Zelenkové a ta mi ukázala mého psa. MÉHO psa … 🙂 Byl úplně malinký, ani jsem si ho nemohla pochovat, protože paní chovatelka to nedovolila. Řekla, že štěňátko musí být u své psí mámy ještě asi dva měsíce , a pak si ho můžeme vyzvednout. Ještě párkrát jsme se na něj byli podívat, to už měl jméno. Jin Long – v překladu Zlatý drak. Hned vysvětlím: Zlatý – protože jeho barva srsti je zlatá (podle průkazu původu) a drak, protože se narodil v čínském roce draka. A pak přišel 4. prosinec roku 1988 – to si přesně pamatuji – a Jin Long mohl s námi odjet domů. Těšila jsem se, jak malá. V autě jsem to vystrašené zvířátko držela celou cestu na klíně a měla strach, aby si na nás zvyknul. Přijeli jsme domů, Jin Long byl vystrašený, ocásek svěšený … ale netrvalo to ani 10 minut a v obýváku se vyčůral rovnou ke krbu. A od té doby už byl náš.

Jak už to tak osud chtěl – nakonec to byl tatínek, kdo s ním nejvíc chodil ven – hlavně večer a snad se na tu večerní procházku vždycky i těšil. A jak už to u všech dětí bývá, to, jak slibujeme, že se o psa budeme pořád starat, vezme za své poměrně brzy. A tak ráno s ním chodila ven většinou maminka. No a odpoledne jsme se většinou hádali s bratrem, kdo že má jít. Je pravda, že první půlku svého psího života Jin Long prožil se mnou. Pak jsem ale víc chodila do práce a Jin Long zůstal u rodičů. A když už byl úplně starý, starala se o něj hlavně maminka a teta Věra, která si ho brala i na několik měsíců s sebou na chatu. Tam byl tak šťastný, že může běhat, kde se mu zachce celé léto a Věra ho opečovává.

Jin Long umřel 15. února 2005 – dožil se zasloužených psích 17 let.

 

Fotografie: archiv rodiny Brabcovy

Dnes jsem našla zase jeden poklad. Rozhovor z časopisu Z, což byl nějaký Zápisník, který vydávala Československá lidová armáda 🙂 V třetím čísle z roku 1981 vyšel v tomto zápisníku rozhovor s Jiřím Brabcem a členy Country Beatu. Ten rozhovor vyšel právě kvůli tomu, že tatínek dostal platinovou desku za 500 tisíc prodaných kusů jednoho titulu – jedné desky – v zahraničí. Toto ocenění mu udělila Artia – jako první platinovou desku.  Čtěte až do konce, ten rozhovor je tam naskenován.

Artia byl podnik zahraničního obchodu, který vyvážel československé umění do zahraničí. Našla jsem i tento odkaz: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1821.

Platinová deska byla udělena za prodej 500 tisíc kusů titulu The Best of Country Beat. Pokud vím, tak v Československu tato deska nevyšla, byla určena jen pro export. Schválně jsem se podívala, za kolik kusů prodaných desek od jednoho titulu se dnes udělují platinové desky. A víte, co jsem našla? Opravdu hodně to šlo dolů ….  10 tisíc kusů …

V Česku jsou pro udělování platinových desek společnosti IFPI stanovena tato kritéria (počty prodaných děl):

V roce 2013 došlo v regionu střední Evropa ke snížení počtu prodaných kusů pro zisk platinové desky (ČR původně 12 000 / 6 000 ks, Slovensko o 2 000 ks apod.).

• populární hudba

  • domácí album – 10 000

  • zahraniční album – 5 000

• klasická hudba a mluvené slovo – 10 000

• hudební video – 3 000

• Singly:

  • domácí singl – 1 000

  • zahraniční singl – 1 000

 

To předávání si už docela pamatuji. Muselo mi být 10 let. Myslím, že se při té příležitosti konal koncert v divadle Archa v ulici Na Poříčí (dříve se jmenovalo Divadlo E.F.Buriana) a po koncertu se tam konal takový raut. Připravovala to maminka a pomáhala nám i teta Irena, což byla tatínkova sestřenice. Byly tam takové ty studené mísy, maminka napekla domácí housky a chleba. Nechyběly karafiáty a asparágus. Z toho rautu jsem žádnou fotku nenašla. Z divadla je jedna zde:

 A teď už k tomu avizovanému rozhovoru. Ten byl poskytnut zřejmě někdy v lednu 1981 a vyšel ve třetím čísle – takže asi v březnu (?). Jak jsem zmínila nahoře, ten zápisník vydávala Československá lidová armáda a jsou tam z dnešního pohledu neuvěřitelné články 🙂 I v tomto článku mě zarazilo, že na konci autorka uvádí, že kapela se chystá na turné do Sovětského svazu. Já si totiž nevzpomínám, že by tatínek byl v 80. letech v SSSR. Vím, že tam byl v letech 70., ale netuším, zda jen jednou nebo víckrát. Ptala jsem se i maminky a ta mi potvrdila, že v 80. letech už Country beat v Rusku nevystupoval. Tak jen nevím, jestli to tam ta soudružka redaktorka prostě musela napsat, anebo to bylo něco, co se plánovalo a pak z toho sešlo.  Tak tady je ten poklad. Moc dobře se to naskenovat nedá, má to na dnešní dobu divný formát, ale tak snad to bude aspoň trochu čitelné.

Jinak na té úvodní fotce je tehdejší zpěvačka Country Beatu Lenka Řehůřková, později Lenka Chmelová. A dále na fotkách kapela, ve složení, které je pod fotografií dobře popsáno.

 

 

Fotografie z předávání platinové desky:  archiv rodiny Brabcovy

Ve sklepě se někdy najdou poklady. I my jsme s rodiči jeden takový našli. Přečtěte si, jak to tenkrát bylo. A prosím o shovívavost na konci tohoto příběhu. Tatínek měl v podstatě výtvarné umění rád 🙂 A že si nevymýšlím, to potvrdí i výstřižek z novin Expres, které vycházely někdy v devadesátých letech. Tam to asi panu redaktorovi popsal přímo tatínek sám.

Do Bubenče, v Praze 6, jsme se přistěhovali v roce 1977. To mi bylo 7 let a šla jsem do první třídy. Bratrovi Filipovi byl rok. Do té doby jsme bydleli v Zahradním městě (Praha 10). Byla to fajn změna. Z panelákového 2 + 1 do velkého činžovního cihlového domu. Navíc do bytu po Maxi Švabinském. S velkým bytem jsme nabyli i poměrně velký sklep. Byt jsme postupně několik let rekonstruovali a na sklep nikdy nezbývalo mnoho času. A protože byl opravdu rozlehlý, hromada uhlí, která byla v zadním rohu, nikoho dlouhá léta moc nevzrušovala. Teprve po letech, a to už jsme s bratrem byli poměrně velcí, došlo na totální úklid sklepa. A došlo i na uhlí. Postupně se ta hromada ukrajovala a odnášela a postupně se ukazovalo, že pod tou hromadou něco leží. Bylo to dost velké a najednou bylo všem jasné, že je to velké plátno. Byl na něm nakreslen výjev z honu. Nějaký jelen a několik nahých ženštin a lovců. Nebo honců. Ti byli, pokud vím, oblečeni. A najednou nám docházelo, po kom že to vlastně máme byt. Našli jsme obraz Maxe Švabinského! Určitě ho tam schoval. A my jsme ho našli. No to je neuvěřitelné. Začaly horečné debaty, co s ním uděláme. Myslím, že padaly i příslušné cifry…. Konečně se na nás usmálo štěstí… !

A tak jsme to opravdu velké plátno odnesli nahoru do bytu a kochali se. Nikomu jsme to samozřejmě neřekli. To víte, znáte lidi. Ještě by nám to záviděli … A třeba by nás někdo přišel i vykrást! Obraz se pyšnil v obýváku několik týdnů, než tatínek sehnal znalce. Kunsthistorika. Byl to takový milý starý pán, který prý mistra Švabinského ještě osobně pamatoval. Celá rodina jsme se shromáždili okolo obrazu a sledovali pana doktora, jak pečlivě prohlíží obraz. Měl i lupu. Jo! Málem bych zapomněla něco důležitého. Ten obraz byl podepsán, avšak velmi nečitelně. A u toho podpisu se pan znalec dost dlouho pozastavil. A pak konečně něco řekl. Znělo to nějak takhle:

 „Asi vás zklamu. Ten obraz nemaloval mistr Švabinský. Patrně se jedná o skicu některého z jeho žáků.„

Koukali jsme na něj asi trochu divně, protože dodal:

„Pokud vás tedy ještě zajímá, jestli toto plátno má nějakou hodnotu, tak vás také zklamu. V podstatě žádnou.“

A pak už jen pan doktor dopil svůj šálek kávy z „hodobožového“ starožitného servisu, který jsme kvůli němu vytáhli z vitríny, a odešel. A my jsme tam zůstali jak opaření. Takže zase nic. Žádná sláva, žádná odměna…

A jak jsme tam tak beze slova seděli, tatínek vstal a bez jediného slova to plátno vší silou … prokopl.

 

 

Říkali mu Brabčák, Country Brabec, jeho otec mu říkal Jiříku,  jeho matka, moje babička,  Jiříčku.

Babička Jiřina pocházela z Prahy-Bubenče z chudé dělnické rodiny a byla nejmladší z osmi dětí. Její dětství nebylo nijak veselé. Tatínek chodil domů věčně opilý a maminka i děti občas nějakých pár ran schytaly. I proto se babička velmi upínala ke své mamince, kterou velmi milovala. Ta ale zemřela mladá. Babička se vyučila u kožešníka. Za muže si vzala svého bratrance (!) Josefa Brabce, mého dědečka, který v té době pracoval jako bankovní úředník. V červenci roku 1940 se jim narodil syn Jiří. Bylo to dítě vymodlené, protože babička několik let předtím o jedno dítě krátce po jeho narození přišla a poté měla problém s otěhotněním. A tak můj tatínek byl jedináček, kterého babička nade vše milovala a do jisté míry i rozmazlovala. V té době bydleli babička s dědou ve Svépravicích. Dnes jsou to Horní Počernice a je to součást Prahy. Dům, ve kterém se tatínek narodil, tam stojí snad dodnes. Je snadné ho poznat, protože jeho součástí je opravdová věž. Jednou jsme se tam byli všichni – maminka, bratr a já, podívat. Dělali jsme si z toho s bratrem legraci a zdůrazňovali slovo RODIŠTĚ. Říkali jsme tomu pak dokonce i Karlštejn … kvůli té věži … Už pár let jsem tam nebyla, a tak ani nevím, zda ten dům někdo nepřestavěl.

Pokud se týká okolností narození tatínka, tak jediné, co si pamatuji, jak babička vyprávěla, že když na ni přišly porodní bolesti, byla právě v místní hospodě ve Svépravicích na rohu, kde hráli hru s názvem Seděla pod borovičkou. Že by to na ni tak zapůsobilo? Asi silný umělecký kus ..

Šla tedy domů a za pár hodin se narodil Jiříček. Samozřejmě doma. Byl rok 1940 a byla válka.

 Fotografie: archiv rodiny Brabcovy