Fagot s drobky od bábovky

Včera jsme s manželem byli v Rudolfinu na koncertu vážné hudby. A jak jsem v orchestru zahlédla fagoty, hned jsem si vzpomněla na jednu tatínkovu historku z mládí.

Už od mládí hrál tatínek výborně na klavír. V té době nebylo možné, aby studoval na konzervatoři hru na klavír a zároveň veřejně s hrou na klavír vystupoval, například v rock and rollové kapele. A pokud si to z jeho vyprávění pamatuji správně, musel by stejně studovat pouze klasický klavír. A to on nechtěl. V té době letěl rock and roll, a tak se tatínek rozhodl, že bude studovat fagot a mimo to bude na klavír hrát v kapele.

Hra na fagot prý není nic jednoduchého. Jako u každého hudebního nástroje se musí hodně cvičit. A tak tatínek chodil jak do školy, tak na soukromé hodiny k jednomu profesorovi. Jeho jméno nám tatínek asi říkal, ale přiznám se, že si ho nepamatuji. Údajně to byl starší pán a tatínek tam chodíval na hodinu po ránu. V té době obvykle pan profesor snídával. A většinou to byla bábovka a káva. Tatínek hrál, pan profesor seděl v županu a snídal, poslouchal a když bylo potřeba do hry zasahoval.

Jednou takhle pan profesor snídal tu svoji bábovku a tatínek, protože samozřejmě pořádně necvičil, tak moc neuměl. Pan profesor vstal, sebral mu fagot z ruky a zahrál mu to tak, jak to mělo být správně.  Pak mu fagot vrátil a řekl: „ Takhle je to správně, tak teď to zkus Ty, Brabče“. Vzal si tedy od pana profesora fagot zpátky a když chtěl začít hrát, všimnul si, že ta část, která se vkládá do úst, tedy ten strojek, je plný drobků. Od té bábovky …

Nevím, jestli to bylo i proto, ale studia konzervatoře tatínek nakonec po dvou letech opustil.

 

Pokud by snad někdo nevěděl, jak přesně fagot vypadá, přidávám odkaz na wikipedii. Jsou tam i ukázky, jak zní hra na fagot.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fagot

Jak jsme hráli tenis

Hodně dětí si tím asi prošlo. Rodiče se najednou rozhodnou, že dítě bude ve svém volném čase dělat to, či ono. A někdy se ho ani moc neptají na jeho názor. Potkalo to v dětství i mě…Dnes na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát to byla nejhorší noční můra.

Když mi bylo asi 11 let, bojovala jsem s válcovitou, neforemnou postavou. Byla jsem totiž malá, podsaditá a … líná. A tak se naši rozhodli, že musím začít s nějakým sportem. K mé hrůze vybrali tenis. Tatínek měl totiž nějakého kamaráda v tenisovém klubu ve Stromovce (dříve Rudá Hvězda, dnes Olymp).

Od našeho bytu v Dejvicích to na kurty nebylo daleko. Takových 10 – 15 minut pěšky, případně pár minut na kole. Tatínek prostě jednou přišel, že mě přihlásil a že mě vzali. Nedalo se nic dělat. Tréninky byly každý týden v sobotu a v neděli od 8 od rána, což znamenalo v 7 vstávat. Pro mě naprostá hrůza. Několik prvních víkendových vstávání jsem probrečela, ale bylo mi to „houby platné“. Ani zdrhnout jsem nemohla. Naši tam totiž chodili se mnou. A když nemohli oni, šla babička, která bydlela kousek od nás. Prostě jsem to měla marné a musela jsem makat. A vydržela jsem.

Je pravda, že za pár let už mi to ani nepřišlo. Žádný velký talent jsem nebyla, hrála jsem myslím, úplně normálně, ale docela štěstí bylo, že jsem byla – jak už jsem poznamenala na začátku – při těle. Měla jsem totiž oproti svým spolužačkám velkou sílu a co jsem neuběhala, to jsem dohnala silou úderu. Bylo to způsobeno asi i tím, že jsem trénovala s chlapem. Naši mi totiž po nějaké době dokonce platili individuálně trenéra. Pana Tůmu. Byl to vysoký, hezký blonďák. Škoda, na žádné fotce jsem ho nenašla. Většina mých spoluhráček měla trenérku. Pan Tůma mě skoro každý den po škole honil po kurtu a pokřikoval na mě: „Lucie, běháš jako po kolena ve vodě.“ To bylo jeho oblíbené úsloví…  Měl pravdu…

Tatínek chodíval na trénink občas se mnou. Jednou se takhle domluvil s panem Tůmou, že by si taky mohl zkusit zahrát. On to trochu uměl, měl raketu, hrával občas i se mnou. Trenér nebyl proti. Domluvil se s ním na nějaký další den na dopoledne. Já byla ve škole a prý to mělo asi takovýto průběh:

Tatínek přišel na trénink. Převlékl se, přišel na kurt. Trenér ho trochu protrénoval z jedné strany kurtu na druhou a tatínek, aby se neztrapnil, že už nemůže, tak asi po 10 minutách hlesnul, že zapomněl, že musí na nějaké důležité  jednání a odjel domů. Domů prý dorazil ve stavu „5 minut před infarktem“ a půl dne ležel v posteli. Na žádný další trénink se už nikdy neobjednal :-)

Když mi bylo 15, musela jsem se rozhodnout, zda tenis nebo školu. V té době jsem nehrála úplně špatně, účastnila jsem se i nějakých turnajů za starší žákyně, ale jak jsem už říkala, nebyla jsem výjimečný talent a navíc jsem měla dost silnou pylovou alergii, a tak rozhodnutí nakonec bylo snadné. Namísto sportovního gymplu, střední ekonomická škola. A tím jsem se závodním tenisem po 4 letech definitivně skončila. V té době jsem ale už nebyla vůbec tlustá, ani malá a dokonce už ani líná :-)

Foto Jiří Brabec (1981 nebo 1982)

Lucie s raketou

To jsem dostala novou raketu k narozeninám – bylo mi 11 nebo 12. To byla moje první PLASTOVÁ raketa. Do té doby jsem hrála s dřevěnou.

A ještě jednou Vánoce

V předchozím příspěvku jsem psala o Vánocích, kterak probíhaly v naší rodině. Ještě před nimi ale několik let tatínek připravoval svůj vánoční pořad pro Český rozhlas. A protože jsem mu v té době s tím pomáhala (přepisovala jsem mu scénář na psacím stroji, následně asi už na počítači), pamatuji si ty přípravy. Právě tou dobou jsem si zamilovala americké vánoční písně. Nechci záměrně psát koledy. Dodnes musím říct, že je upřednostňuji před těmi českými a donedávna jsem si i pro sebe, rodinu i přátele z nich vytvářela své vlastní vánoční výběry. A i jejich texty umím mnohem lépe anglicky, než česky. To je asi trochu ostuda …

Koncem 80. a začátkem 90. let měl tatínek v Českém rozhlasu pořad. Přesně si ty roky nepamatuji, ale vím, že jsem v té době už nejspíš končila střední školu, což by odpovídalo roku 1988 nebo 1989.  Pouštěl tam samozřejmě americkou country muziku. Na Vánoce to byl výběr z amerických vánočních písniček – tedy povětšinou amerických country zpěváků, zpěvaček a kapel, kteří zpívali právě ty vánoční písničky. Dodnes najdete skoro u každého z nich vánoční album.

Příprava probíhala tak, že se vyházely desky a cédéčka a hledaly se jen vánoční příspěvky. Později, když už CD byla dostupnější, tak už jsme i některá záměrně kupovali, abychom na Vánoce měli vánoční výběr. Ten pořad byl vždycky moc pěkný. Tatínek mluvil takovým sametovým hlasem a rozverné písničky (např. Santa Claus is coming to town) se střídaly s těmi pomalejšími (např. I ´ll be home for Christmas nebo O Holy Night). Od diváků chodily dokonce i pochvalné dopisy :-)

Doma jsme samozřejmě vždycky pořad poslouchali. Pokud se pamatuji, nebyl to přímý přenos, ale natáčelo se to dopředu.

I když žánrově je Mahalia Jackson rozhodně někde jinde, než v country, přesto nikdy ve výběru nechyběla.  Tatínek její vánoční desku velmi miloval. A pokud Vás to zajímá, přidávám odkaz z youtube.

Tak máme za sebou Vánoce …

Tak máme za sebou Vánoce. Jako každý rok se na ně dlouze připravujeme a rychle nám utečou. Babička (tatínkova maminka) například už od července vždycky říkala: „No jo, je červenec, to už máme na krku Vánoce…“ A my jako děti jsme si s bratrem z toho dělali legraci. Dnes už mi to tak vtipné nepřijde. Jakmile přijdou prázdniny, konec roku se nějak ryche vždycky začne přibližovat.

Jako každý rok, i letos jsme si na tatínka vzpomněli na Štědrý den na hřbitově. Jak jsme tak s manželem jeli z hřbitova domů, vzpomínala jsem na naše Vánoce, když jsem byla ještě dítě. A první, co mě napadlo byl tatínkův bramborový salát. On vlastně tatínek nikdy nevařil. Nemusel. A taky to neuměl. Výjimku ovšem tvořil vánoční bramborový salát. Moje maminka je výborná a vyhlášená kuchařka, ovšem na bramborový salát měl u nás co pamatuji monopol tatínek. A probíhalo to nějak takhle:

Na Štědrý den ráno nás maminka postupně od rána vyháněla z postelí. Než se jí to podařilo, stihla dát vařit brambory na salát a připravit a nakrájet ostatní ingredience. Když jsme všichni vstali, dostali jsme k snídani čerstvou vánočku (tohle dodržujeme dodnes) a následně jsme s bratrem a tatínkem pravidelně provokovali maminku tím, že jsme vyžadovali pochutiny typu uherák nebo šunka anebo cokoli, co by odporovalo postnímu vánočnímu pokrmu. Nešlo o nic jiného, než abychom nabourali onen známý mýtus o zlatém prasátku, který nám byl od mala zdůrazňován.

Po patřičném posilnění se tatínek odebral do kuchyně a jal se připravovat salát. Za asistence maminky a později i mé postupně tvořil a hnětl skvělý salát. V podstatě velmi zdravý – bez majonézy, jen s nakládanou zeleninou. Jakmile byl salát hotov, ozdoben, uložen do lednice, jelo se na hřbitov. Zapálili jsme svíčky, dali na hrob vánoční věnec a vzpomněli na babičky a dědečky, kteří tam jsou pochováni. Pak jsme většinou už jeli domů, a my s bratrem jsme se, pochopitelně, už nemohli dočkat dárků. V různých místnostech se ještě tajně dobalovaly dárky, v kuchyni se obalovaly řízky a ryby … Stromeček jsme obvykle zdobili už 23. prosince, takže ten krásně svítil – nejdříve v dětském pokoji, a když už jsme byli starší, tak v obýváku. V televizi se pozornosti domáhaly Lada s Krasomilou, a sváděly boj o pozornost s různými čertíky a anděly a skřítky a venku se stmívalo, někdy dokonce i sněžilo… Tak kolem páté hodiny odpolední už je venku tma, a to to je signál, že štědrovečerní večeře se už může podávat. Ta už většinou byla skoro hotová, a tak jsme ještě museli svátečně prostřít a převléknout se do svátečních šatů. Tak kolem šesté už obvykle bylo vše hotovo, prostřeno, všechno připraveno. Zapalujeme svíčky a zhasínáme lustr. Tuhle vánoční atmosféru si dodnes užívám i ve svém bytě …

Naše obvyklé štědrovečerní menu většinou vypadalo takhle:

  • Rybí polévka s osmaženou houskou
  • Hovězí polévka s nudlemi (já a tatínek nejíme ryby)
  • Smažený kapr
  • Smažené řízky (já a tatínek …)
  • Bramborový salát

Od štědrovečerního stolu se prý nesmí vstávat a tatínek nás vždycky zlobil a naoko schválně protahoval večeři, i když bylo jasné, že my s bratrem jíme dvakrát tak rychle, než normálně, abychom už mohli na ty dárky .. Konečně jsme dostali pokyn, že večeře skončila. Bleskurychle jsme všechno odnosili do kuchyně a pomohli mamince umýt nádobí (v posledních letech uklidit do myčky) a tatínek mezitím nanosil dárky ke stromečku. Vždycky zavřel dveře do kuchyně a museli jsme počkat na zvoneček. Tatínek zapálil prskavky, pustil z kazety (později z cédéčka) koledy a my jsme se dočkali toho kýženého zazvonění. A tak jsme otevřeli ty dveře a pak jsme tam všichni stáli a koukali na ten krásně zářící stromeček (vždycky jsme měli veliký , živý strom) a čekali, až doprskají prskavky.

A pak už jsme se mohli vrhnout na dárky. Když jsme byli starší a měli jsme už psa, dělali jsme to většinou tak, že první dostal dárek právě on. On si totiž svůj dárek (gumovou hračku) většinou „vyčuchal“sám a v jeho psím mládí i bleskurychle rozbalil. A pak někdo z nás dárky všem rozdal a jeden po druhém jsme je rozbalovali. Tatínek v posledních letech dokonce psal na dárky nejen jméno, ale i různé nápovědy. A tak, dostala-li jsem například nějaké oblečení, na dárku stálo něco jako: „Lucince, aby se líbila klukům„ . Občas tam byla i básnička. A samozřejmě pod stromečkem nesměl chybět medvěd!

To je taková rodinná historka. Když byl tatínek malý kluk, bylo to po válce, nic moc nebylo. A děda, jeho táta, mu vyráběl sám hračky. A tohle byl vyřezaný dřevěný medvěd na takovém podstavci- dnes bych to asi nazvala – hodně hustej :-) a já už ani nevím proč, ale tatínek ho nějak dostával k Vánocům každý rok. A pak, když už byl dospělý a děda už nežil, tak si toho medvěda vždycky zabalil a nadělil sám sobě. Napadlo mě, že ho maminka možná ještě má. Pokud ho najdu, přidám fotku :-)

No a pak už nastala ta vánoční pohoda. Dárky jsou rozdány, každý je zaujat těmi svými, a tak si je zkoušíme, prohlížíme, překřikujeme se a smějeme. Musíme ještě uklidit roztrhané vánoční papíry, dát pozor, aby se něco nevyhodilo a začíná klidný zimní večer. Většinou s televizním programem. Napůl sleduji pohádku nebo Vlastu Buriana a napůl se zabývám dárky. Tatínek s bratrem si ještě dávají řízek se salátem :-) Prohlížím knížky, skládám nový svetr, prohlížím dárky těch druhých…. Klídek, pohoda … Nic neobvyklého, ne ?! Takhle to přece vypadalo a vypadá v mnoha rodinách o Vánocích.

Na závěr si neodpustím tatínkův oblíbený vánoční vtípek v angličtině. Myslím, že překladu netřeba :-)

Knock, knock
Who’s there?
Merry.
Merry who?
Merry Christmas!

P.S. Tuším, že chcete recept na ten bramborový salát. Tady tedy je:

Vánoční bramborový salát Jiřího Brabce (velmi dietní !!)

 Asi tak 2 kg brambor – rohlíčků, 1 cibule, 6 vajec, 2 lahvičky Moravanky, naložené kyselé okurky (nejlepší jsou domácí), sůl, pepř

 Brambory uvaříme ve slupce. Vejce uvaříme natvrdo. Vychladlé brambory oloupeme a nakrájíme na kostičky (pomocí příslušného kráječe – takového kolečka, kterým brambory protlačíme). 4 vejce stejným způsobem nakrájíme na kostičky. Přidáme najemno nakrájenou cibuli a zeleninu z Moravanky. Jen tu nakrájenou na kostky – tj. celer, mrkev, peržel + přidáme i hrášek. Nakrájíme nadrobno okurky (můžeme použit i ty, které jsou v Moravance) a rovněž přidáme do mísy. Zalijeme většinou láku z Moravanek a oběma rukama promícháme, spíše hněteme. A je-li láku v Moravankách málo, přidáme ten z okurek. Salát musí být vláčný, mokrý. Nakonec osolíme a opepříme podle chuti. Musí být nakyslý a takový pikantní. Přendáme do „parádní mísy„ a ozdobíme pomocí kapií (jsou v Moravance) a do vějířku nakrájených okurek. Zbylá 2 vejce nakrájíme na kolečka (na jiném kráječi nebo ručně) a dozdobíme. A dáme do lednice nebo za okno zaležet. Je možné jej připravit i den před Štědrým dnem, aby se zaležel.

Tohle odhaduji na Vánoce 1976 – je to ještě v bytě v Zahradním Městě a bratr je ještě hodně malý (necelý rok). Na první fotce s maminkou a na druhé jsme my s bratrem a babička. Mimochodem, jak na to koukám, měli jsme bezva závěsy :-)

Foto: Jiří Brabec

 vanoce_zahradni_mesto_1976 vanoce_1976_babicka