FAPSORCHESTRA aneb Jak to vlastně bylo?

Jsem moc ráda, že dnes mohu zařadit příspěvek o historii, kterou ne všichni budete znát – hudební začátky Jiřího Brabce. Jsem moc ráda, že zde mohu publikovat text pana doktora Aleše Opekara (více o autorovi zde: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ales-opekar–22587), kterého znám už mnoho let a bez jeho znalostí bych o této etapě hudební kariéry mého otce vůbec nic nevěděla. Já sama jsem si tento článek přečetla s velkým zájmem. Tak věřím, že zaujme i Vás a panu doktorovi moc děkuji!

JB1

BIGBÍTOVÉ ŠLÁPOTY 5

(OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH)

publikováno in Rock & Pop 1996, č. 5, s. 72 – 73

Aleš Opekar

F A P S O R C H E S T R A aneb Jak to vlastně bylo?

 V psaní o minulosti českého bigbítu je zažita řada omylů, které dlouholetým přejímáním od autora k autorovi zakotvily v povědomí fanoušků. Kolem málokteré kapely však panovalo tolik nepřesností a nejasností jako kolem orchestru FAPS. Heslo FAPS orchestra v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby např. datuje vznik kapely do počátku 60.let, zatímco v hesle Jiří Brabec, napsaném do téže encyklopedie jiným autorem, je uvedeno, že založil skupinu FAPS v roce 1958. Jak Kouřilův Český rock’n’roll, tak i publikace Život v tahu autorů Konráda s Lindaurem, situují vznik FAPSu do roku 1961, stejně jako vznik mladších Hells Devils. Mezi premiérovým vystoupením obou kapel však leží skoro pětiletý odstup! Překvapivým pro mnohé bude i zjištění, že zpěvák Pavel Bobek nikdy nebyl členem orchestru FAPS, jak se mylně traduje! Jak to tedy vlastně bylo?

Studenti K + K + K

Ve školním roce 1956/57 se v prvním ročníku studia architektury v Praze setkali studenti Michal Karas z Karlových Varů a Evžen Kyllar z Třebechovic pod Orebem. Studentstvo žilo dosti bohatým společenským životem, a tak nebyla nouze o všelijaké ty majálesy, beánie (přijímání do stavařského stavu) a sranda procesy, při nichž nechyběla muzika. Kdo uměl na nějaký nástroj, vzal ho do ruky a už se blblo. Zkušenosti z venkovské kutálky, co občas hrála na plesích, se hodily. Kyllar s Karasem se skamarádili a od druhého ročníku spolu bydleli na koleji. Na čtyřlůžkových pokojích však věru nebyl klid pro studování, a tak se utíkali do pražského bytu k dalšímu spolužákovi Petrovi Krejčímu.

Jiří Brabec

Petr Krejčí měl mladšího bratra Pavla a ten měl zase kamaráda – spolužáka, s nímž seděl v lavici na ZŠ v Korunovační – a ten se jmenoval Jirka Brabec. Brabcovi i Krejčích bydleli takřka hned vedle sebe, na dnešní třídě Milady Horákové nahoře na Molochově, a tak netrvalo dlouho, aby se u Krejčích mohla odehrát asi takováhle situace: Michal Karas si prozpěvuje poslední hit z Luxembourgu, Evžen Kyllar si k tomu vehementně bubnuje prstama do stolu a ve dveřích se objeví Jiří Brabec, držící v podpaží čerstvě posháněné gramodesky s posledními rock’n’rollovými hity. Asi nebylo těžké najít společnou notu.

Jiří Brabec právě dokončil gympl a rozhodl se studovat na konzervatoři fagot. Alespoň do té doby, než jej od toho populární hudba definitivně odtáhne. Do party u Krejčích přitáhl dalšího kamaráda Jirku Stádníka, kytaristu, se kterým se seznámil kdesi na horách. První plány kout dohromady nějaké ty vlastní rock’n’rollové pikle vznikly asi před létem 1958.

Saxofony

Stádníka doplnil další kytarista Slávek Čejka a kapela začala zkoušet doma u Brabců v obsazení zpěv (Michal Karas), kytary (Stádník a Čejka), klavír (Jiří Brabec) a bicí (Evžen Kyllar). Pan Brabec klukům fandil a dokonce i pomáhal při úpravě nástrojů (bubínek) a jiných pomůcek.

Kyllar s Karasem, na podzim 1958 už třeťáci, zalovili v prvním ročníku na sesterské fakultě pozemního stavitelství a vylovili dva saxofonisty: jemnějšího Jaromíra Báču z Českého Těšína, ovlivněného polským jazzem, a tvrdšího Zbyňka Zazvonila z Týnce nad Sázavou. Oba hráli na altsaxofon, Báča ještě na klarinet a Zazvonil si později pořídil i sopránku. Tenorsaxofon neměli, takže případné tenorové pasáže musel Zazvonil zvládnout na altce. Oba saxofonisté též plnili úlohu doprovodných zpěváků.

U Brabců už v takovém obsazení nemohli zkoušet. Naštěstí se objevila možnost zkoušet ve fakultní klubovně ROH, kde byl klavír. Od podzimu 1958 již soustavně cvičí a trénují.

Elektrický kontrabas

Jako poslední ze základních pilířů kapely přišel Roman Raim. Na basu se učil už jako student stavební průmyslovky v hudebce na Dobříši (1953) a jako středoškolák působil i v různých vysokoškolských souborech, například v tanečním orchestru při VŠE. Na fakultu pozemního stavitelství nastoupil ve školním roce 1957/58, tedy rok po Kyllarovi a Karasovi a rok před Báčou a Zazvonilem. Raim byl pečlivým a precízním hudebníkem, dbajícím na přesnost rytmu i intonace. Ke kapele se připojil asi v roce 1959 a pro aktuálnější zvuk si pořídil elektrofonický kontrabas. Byl české výroby a jmenoval se Arco. Nebylo snadné jej zvládnout. Zatímco na normální kontrabas se dá leccos zamaskovat a hru na až později dostupných baskytarách zjednodušují pražce, tady bylo slyšet každé případné přehmátnutí. Příchodem Raima se stabilizovalo základní obsazení první etapy orchestru.

Kde hráli?

Zhruba na jaře 1959 vymyslel Evžen Kyllar název (ta) Fapsorchestra a soubor začal vystupovat i mimo školní akce: V Radiopaláci na Vinohradech, v Národním domě na Vinohradech a na Smíchově, v Belvederu v Praze 7, v Globusu na Dejvické, v Posádkovém domě armády, v klubu novinářů v Pařížské, v Solidaritě, v Barikádovně, v Axe, v Lucerně. Zkrátka skoro všude v Praze a občas i mimo ni. Především k tanci, na plesích, čajích. O přízeň tanečníků soupeřili na plesech (úspěšně) i s Karlem Vlachem a dalšími staršími renomovanými kapelami.

A také hráli v British Clubu, v zařízení britského velvyslanectví v Záhořanského ulici. To bylo tak. Jiří Brabec byl zpočátku zván svým přítelem, který zde pracoval, jen na promítání západních filmů. Tady měl možnost vidět filmy s Elvisem, Little Richardem, Pat Boonem a řadou dalších hvězd. Na pódiu stálo piano a Brabec se jednoho dne nechal přítelem umluvit a přesvědčit, aby po promítání ještě zahrál.

Přítomní „ambasadoři“ se hned seběhli od baru a šipek k pianu a úspěch byl jednoznačný. Brabec začal být nadále zván speciálně kvůli hraní. Časem byl představen i samotnému velvyslanci, s nímž si pak čtyřručně zahrál koledy na vánočním večírku.

Odměny v naturáliích, americké cigarety i whisky, se pak daly výhodně směnit. Časem se podařilo zaangažovat do těchhle večírků celou kapelu. Nejdivočejší vzpomínky skýtá Silvestr 1960:

Alkohol samozřejmě tekl proudem a tak se stalo, že když syn šéfa klubu, jinak řádný člen anglické královské kapely jako bubeník, projevil přání zaskočit na pár taktů bubeníka Kyllara, propadl po svižném virblu velkým bubnem i se svým modrým sakem s velkým královským znakem.

Co hráli?

V zaměření Fapsorchestry se sbíhaly tři vlivy: Za prvé zvukvětších kapel se saxofony, navazujících na swingové dědictví.

Největším vzorem byl v tomto ohledu orchestr Billy Vaughna. Dle Vaughnova podání také FAPS nastudoval skladbu Billa Justise Raunchy, která byla mnohem později v naší zemi proslavena jako znělka rozhlasového pořadu Mikrofórum. Podobným inspiračním zdrojem byl orchestr Duana Eddyho (s kytarovými sóly, například Rebel Rouser) a do jisté míry vlastně i komornější obsazení se saxofony u Johhny and the Hurricanes (Beatnik Fly), stejně tak jako u samotného Billa Haleyho (např. Rock-A-Beatin‘ Boogie). Za druhé to byl čistý rock’n’roll, přebíraný od Billa Haleyho, Elvise Presleyho (např. Don’t Be Cruel) a řady dalších zpěváků. A za třetí to byly dobové populární skladby nejrůznějšího charakteru (od Stupid Kupid z repertoáru Connie Francis až po tradiční melodii John Brown’s body).

Fapsorchestra měla i svou barevnou image – hudebníci hráli ve žlutých vestách a černých kalhotech a žlutočerná kombinace se objevovala i na jejich ručně malovaných plakátech.

Pavel Bobek

Pavel Bobek studoval stejnou školu. Společně s Pavlem Švábem byli ve vyšším ročníku než Kyllar s Karasem. Snad to bylo na vojenském výcvikovém táboru v létě 1959, kde vznikla domluva o možných vstupech Pavla Bobka do vystoupení Fapsorchestry. Od podzimu 1959 pak k takovým vstupům skutečně docházelo. Pavel Bobek s úspěchem zpíval jako host v kratším, netanečním bloku, většinou se střídmějším repertoárem (Buddy Holly).

Konferenciér a zvukař

Během roku 1960 kapela získávala profesionálnější ráz. Měla již svého konferenciéra, Petra Zajíčka, který dokázal udržovat publikum na uzdě a dovádět nenadálé situace do žertu. Po tanečních sériích vedl soutěž v poznávání skladeb a přeměnil tak na chvilku tanečníky v koncertní publikum.

Problém ozvučení se tehdy týkal především zpěvu, kytar a basy. Bicí se nezvučily, pianista se musel spokojit s otevřením horní desky a saxofonistům muselo stačit, že přistoupí ke zpěvákovu mikrofonu.

Kytaristé i basista zpočátku hráli přes nějaké to rádio a teprve později, když se ke kapele připojil Honza Šťastný, začaly být k dispozici ohromný zesilovač s obrovskými lampami a kvalitní mikrofony Neumann. Zvukař Šťastný byl jedním z těch nepostradatelných lidí, kteří byli schopni vyznat se v chuchvalci drátů a s pomocí sirek, gumiček a podobného náčiní alespoň dočasně zprovoznit právě vyhořelý aparát.

Druhá etapa FAPSu

V roce 1960 Jiří Brabec onemocněl a dlouhou dobu stála. Hudebníci chtěli pokračovat, tak se iniciativy chopili Zazvonil s Báčou a začali domlouvat další zkoušky. Blížící se konec studia na fakultě zároveň doléhal na starší studenty, a tak muselo dojít k závažným změnám v obsazení. Na klavír byl přijat Karel Wagenknecht, na bicí Josef Hermoch a jako zpěváci s začali uplatňovat Josef Kalvoda a Eva Fatková. Odešel i Jiří Stádník, takže hlavním kytaristou se stal Slávek Čejka a doprovodným Ludva Čečil. Později ještě kapelou prošli kytaristé Ivan Hovorka a Jiří Laurent.

V repertoáru přibyly aktuální twistové skladby (Peppermint Twist nebo Let’s Twist Again) a celkový zvuk se stal, možná i díky zlepšující se aparatuře, více kytarovým. Roman Raim začal v závěrečném období dokonce používat baskytaru.

V této etapě není Fapsorchestra o nic méně úspěšná, i když konkurence, zejména v mnohem syrovější a autentičtější podobě, narůstala. Nejdůležitější příčinou rozpadu skupiny však byla skutečnost, že profesní ambice končících studentů architektury a pozemního stavitelství byly vždy větší než ambice hudební. Proto Fapsorchestra nemohla trvat věčně. Poslední vystoupení se odehrálo v roce 1963…

Výběr z dochovaných nahrávek Fapsorchestry byl vydán na CD Bontonu Průkopníci českého rock’n’rollu.

17.listopad – dnes vzpomínáme

17. listopadu si každý rok připomínáme výročí událostí na Národní třídě. Už po několik let máme v České republice ten den volno. Na Národní třídě se zapalují svíčky. U nás doma chodíme už 11 let zapalovat také svíčky, ale jinam. Na hřbitov. 17. listopadu 2003 Jiří Brabec zemřel.

 

O smrti tatínka jsem se dozvěděla z prvních ranních televizních zpráv. V tu dobu už jsem věděla, že není možné se mu dovolat a neví se, kde je.  Sama jsem mnohokrát zkoušela vytáčet jeho obě čísla, ale byla nedostupná. On už v té době nežil s mojí maminkou, a tak jsme skoro žádné informace neměli.

Podle Policie ČR prý spáchal sebevraždu. Tak jsem byla informována i já, když jsem se složitě sháněla po detailech a až na Policii v Českých Budějovicích mi poté,co museli prověřit, že jsem skutečně jeho dcera, také tuto informaci poskytli. Bylo a stále je těžké tomu uvěřit.

Myslím, že se k tomu tématu zde ještě vrátím, ale dnes jen prosím ty, kdo Jiřího Brabce znali, aby si na něj spolu s naší rodinou vzpomněli.

 

Vzpomínka na George Hamiltona IV.

17.9.2014 zemřel George Hamilton IV. Bezprostředně po jeho smrti jsem napsala a uveřejnila tuto vzpomínku (originální datum 26.9.2014)

GH1GH2GH3

Minulou středu zemřel americký zpěvák George Hamilton IV. Bylo mu 77 let. V mém srdci navždy zůstane jako upřímný, zbožný a morálně nezkažený člověk, přítel naší rodiny a kmotr mého bratra Filipa.

První setkání s Georgem Hamiltonem IV. si moc nepamatuji, protože jsem byla moc malá. Zcela zřetelně si však vybavuji vysokého muže, jak drží za ruku malého kluka a stojí ve skoro prázdném kostele na Vinohradech. To se George IV. stal kmotrem mého bratra. To bylo zkraje 80. let a tenkrát se o takových věcech moc nemluvilo a ani nepsalo. A pak se ti dva fotili před Betlémskou kaplí, místem, které měl George IV. velmi rád. O jeho historii bezpochyby věděl mnohem více, než co jsme se my kdy učili ve škole. Byl velkým obdivovatelem Jana Husa a rád se procházel po Starém Městě a znovu a znovu navštěvoval místa, která jsou s husitskou historií spojena. A to při každé své návštěvě Prahy.

Velmi dobře si pamatuji na dopisy, které George mému otci a naší rodině psal. Měl velice typické písmo a vždy, když jsem po cestě ze školy otevírala poštovní schránku, poznala jsem, že je to dopis od George IV. Stejně tak si dobře pamatuji, když George IV. v Praze natáčel desku. Byl to George IV., kdo nás seznámil se svými přáteli The Moody Brothers, Carltonem, Davidem a Trentem, třemi bratry ze Severní Karolíny. Vznikla z toho pak společná deska Country Beatu Jiřího Brabce a The Moody Brothers s názvem Friends. A to v roce 1988, ještě před revolucí. A nejen to, s nejmladším z bratří, s Trentem, jsem prožila svoji první velkou lásku. I když z větší části na dálku.

George IV. mého otce také seznámil s paní Jo Walker Meador, bývalou mezinárodní ředitelkou Asociace country hudby (Country Music Association – CMA). Tato dáma se pak stala naší rodinnou přítelkyní a je jí dosud. I ve svém požehnaném věku přes 90 let je neuvěřitelně vitální, a když jsme se před dvěma lety naposledy viděli v Nashvillu, plánovala ještě s manželem cestu do Evropy. Díky paní Walker Meador a Georgovi IV. můj otec mnohokrát se svým Country beatem vystupoval v Nashvillu a na jejich doporučení se také stal členem americké Country Music Association. Byl to také George IV., kdo mého otce seznámil s jeho velkým idolem Jerry Lee Lewisem. Bylo to ještě před revolucí, na country festivalu v Německu. Tatínek to vždy vyprávěl tak, že George IV. je představil a Jerry Lee si pak od tatínka nechal podepsat jeho LP desku Country Beatu s věnováním.

V 90. letech, když už bylo snadné dostat se do USA, jsme s otcem do Nashvillu jezdili docela často. Tatínek tam natáčel i příspěvky do svého televizního pořadu Country Express Praha – Nashville, který několik let vysílala Česká televize. S Georgem IV. jsme tak mnohokrát navštívili slavnou Grand Ole Opry (tu novou, ale i starší – tzv. Ryman Auditorium) a setkali se s mnohými legendami americké country hudby. A byl to právě George IV,.,kdo nás vždy se všemi seznámil, velice trpělivě všem vyprávěl, odkud jsme a společně jsme se fotili, povídali si a zažili spoustu zajímavých momentů. To bylo ještě v době, kdy se do zákulisí Grand Ole Opry bylo možné dostat jen proto, že jsme přišli s Georgem IV. Mohli jsme se tam pohybovat v podstatě, jak jsme chtěli. A tak jsme se v jedné šatně společně s Georgem IV. navšívili Lorettu Lynn, v další třeba Little Jimmy Dickense, Oak Ridge Boys, Bellamy Brothers a v další třeba Marty Stuarta. Dnes je něco takového nepředstavitelné a už i nemožné. Samozřejmě je úplně jiná doba, dnes jsou v Grand Ole Opry přístupy jen na karty a vstup pro kohokoli mimo účinkující je naprosto vyloučen. Přece jen country hvězdy typu Taylor Swift nebo Tim McGraw vyžadují zcela jiné soukromí.

Když před asi 5 lety George IV. se svým synem George V., také zpěvákem, přijeli do Prahy, bylo to po dlouhé době příjemné setkání. V té době už můj otec, bohužel, nežil, ale alespoň jsme společně s maminkou a mým v té době přítelem, nyní manželem Radkem, navštívili tatínkův hrob. George IV. byl velice zbožný člověk, a tak se u hrobu uklonil a pronesl krátkou modlitbu.

A pak jsme se ještě dvakrát viděli v Nashvillu, resp. Franklinu, kde George IV. bydlel. Před třemi a dvěma lety. George IV. nás s manželem pozval na snídani do podniku jménem Dotson´s. Dali jsme si tradiční velkou americkou snídani a od majitele podniku – Georgova přítele a vrstevníka – jsme na cestu dostali skvělou domácí marmeládu. George IV. už měl trochu problémy se sluchem, ale jako vždy se o nás skvěle staral, povídal si s námi a hrdě nám představil i svého vnuka George Hamiltona VI. A na památku nám daroval své poslední CD s věnováním. V té době ještě hodně koncertoval v Anglii.

A pak mi můj bratr volal minulý čtvrtek a sdělil mi tu smutnou zprávu. Dozvěděl se ji od Davida Moody.

George IV. nám všem bude moc chybět. Byla to velká osobnost americké country hudby a já jsem velmi hrdá na to, že mohu napsat, že to byl náš velký rodinný přítel. Takových lidí, jako byl George IV., je na světě, bohužel, už málo.

A pokud Vás zajímá jeho hudba, podívejte se třeba na: https://www.youtube.com/watch?v=u1jVvqamubU

George Hamilton v Praze před Betlémskou kaplí

George Hamilton v Praze před Betlémskou kaplí

George Hamilton IV. v Praze při natáčení TV pořadu Country Express Praha Nashville

George Hamilton IV. v Praze při natáčení TV pořadu Country Express Praha Nashville

George Hamilton IV. s mým bratrem Filipem G. Brabcem - Praha

George Hamilton IV. s mým bratrem Filipem G. Brabcem – Praha

Jiří Brabec a George Hamilton IV. v hotelu Forum Praha v Nashville Forum Clubu

Jiří Brabec a George Hamilton IV. v hotelu Forum Praha v Nashville Forum Clubu

Foceno v roce 2011 ve Franklinu, Tennessee. Na fotce je George Hamilton IV., V. a VI. + já a můj manžel Radek

Foceno v roce 2011 ve Franklinu, Tennessee. Na fotce je George Hamilton IV., V. a VI. + já a můj manžel Radek

 

Fotografie: archiv rodiny Brabcovy

Chatička

Češi jsou prý rození chataři a chalupáři. I naši rodinu to v minulosti krátkodobě postihlo…

Nevím přesně za jakých okolností se to stalo, ale když mi bylo asi 7 let, tj. cca v roce 1977, se rodiče rozhodli koupit chatu. Protože tatínek o víkendech hodně hrával, neměli jsme nikdy takový ten typický víkendový život – tj. v pátek ve dvě naskočit před školou do auta, vyzvednout mamku, nakoupit a hurá na chatu či chalupu. My jsme až do toho roku 77 žádnou chatku ani chalupu neměli, a tak jsme jezdili maximálně do Všenor k naší oblíbené tetě Ireně (tatínkova sestřenice).

Ale zpět k té naší chatičce. Už si to moc nepamatuju, ale vím, že chatka byla taková malá, na záchod se chodilo do kadibudky, vevnitř v chatičce byly palandy ..  a bylo to kousek za Prahou, tuším, že v Louňovicích. K té maličké chatičce patřila obrovská zahrada s mnoha ovocnými stromy, s asi stovkou rybízů (od té doby rybíz nesnáším) a mnoha záhony. Naše první návštěva vypadala asi tak, že tatínek vzal hrábě a z branky strhal nějaký obtížný plevel. Tedy myslel si, že je to plevel. Byl to ale ozdobný klematis (od té doby si pamatuji ten název).

Jednou jsme tam zase pro změnu přijeli a soused pobíhal kolem svého domu a křičel na nás , ať nevylézáme z auta, protože mu ulítly včely. Ulítly. Na náš strom. Tak jsme museli počkat, až je sklepne do příslušné bedýnky.

Na tak obrovské zahradě bylo nutné pořád pracovat. Maminka s babičkou a občas i já :-( jsme pořád okopávaly nějaké záhony. Sekat trávu jezdil děda z Moravy. Sekal kosou. Než dosekal celou zahradu, mohl na druhé straně pomalu začít znovu. Česání ovoce také bylo na hodně dlouho.

Tatínek si s oblibou na chatku zval kluky z kapely, roztáhli si pingpongový stůl, otevřeli pivko, roztáhli lehátka a užívali si odpočinku. Mezitím sousedé soutěžili o nejhezčí zahrádku a my jsme to tak trochu kazili…

Už nevím, jestli jsme tu chatu měli rok nebo dva, každopádně to pro nás nebylo to pravé. Tam by se vyřádil nějaký zdatný kutil a zahradník, který by celé víkendy a dovolené nedělal nic jiného, než kutil a zahradničil a ne, že by ležel na lehátku a opaloval se. Na to by mu nezbyl čas. Od té doby jsme už nikdy žádný „weekend house“ neměli. A víte , že mi to dodnes vůbec nechybí?!

Naše chatička

Naše chatička

Jin Long – čti Ťin Lung

Každé dítě chce v určitém okamžiku mít psa. Ani mě to neminulo. Jenže rodina byla proti. Jak to dopadlo?

Když mi bylo 16 začala jsem se učit čínsky. Postupně jsem se seznamovala s různými lidmi, kteří buď v Číně žili, anebo to byli Číňané, žijíci u nás a s nimi jsem zažívala i rozdílnosti našich kultur. Někteří z nich měli i tradiční čínské psíky – pekinéze. Zamilovala jsem si tohle tvrdohlavé a svébytné plemeno a začala otravovat rodiče, že bych také chtěla SVÉHO pekingského palácového psíka. Tatínek byl absolutně proti. Především proto, že se mu ten pes nelíbil. Kdybych snad chtěla jezevčíka nebo kokršpaněla, myslím, že bych ho dostala, ale pekinéz se jevil jako něco nemožného. Musím říct, že mi to vydrželo celé dva roky. Jsem velmi tvrdohlavá a před 18tými narozeninami jsem na dotazy, co že si to přeju, odpovídala jasně.

„Nechci nic jiného, než pekinéze.“

Maminka za mnou chodila a říkala:

„Luci, neblázni, tatínek ti toho psa nekoupí, ale koupíme ti tu koženou bundu, kterou jsi tak moc chtěla.“

To bylo pochopitelně obrovské lákadlo, protože v roce 1988 byla frajeřina mít koženou bundu a naši věděli, že bych ji moc chtěla. Ale zůstala jsem „tvrdá“. A jak se ty narozeniny blížily, tak jsem si říkala, že asi nejspíš nakonec dostanu tu bundu. A pomalu jsem se s tím i smiřovala. Na svém psacím stole, pod sklem – to bylo tenkrát velmi populární mít sklo na stole a pod ním fotky svých idolů – jsem měla pohled s pekinézem a vystřižený inzerát, kde se psalo, že někdo prodá štěňata. Když jsem psala úkoly do školy, nostalgicky jsem mrkala na fotku toho psa a říkala si, že ta bunda snad taky nebude tak špatná …

Jednoho dne, a bylo to, pokud si vzpomínám, pár dní před mými narozeninami, přišel tatínek večer domů a řekl, že mi něco přinesl. Nevěnovala jsem tomu až zase tak velkou pozornost. Tatínek se však tvářil velmi tajemně…. a to mohlo něco znamenat. Najednou mi podal takovou malou, černobílou fotku, na které byl výstavní pekinéz a řekl:

„ Když jsi toho psa tak chtěla, tak tady ho máš…. Tohle jen jeho táta. Ten tvůj se teprve narodí. V sobotu se tam pojedeme podívat, jestli chceš … „

Nemohla jsem tomu uvěřit a samým překvapením a štěstím jsem se dala do opravdu dlouhého a usedavého pláče. Tenkrát mi tatínek řekl:

„ Takhle snad nebudeš brečet ani na mém pohřbu …tak už toho nech!“

 Byla jsem tenkrát strašně šťastná. A nikdy nezapomenu, že tatínek mi chtěl udělat radost, a proto si opsal z mého stolu adresu z inzerátu, jel do těch Úval, kde údajně hodinu bloudil, než onu chovnou stanici našel. A tam ho majitelka (paní Zelenková) přemluvila, ať mi to štěně koupí – tedy, až se narodí. A to všechno dělal i přesto, že se mu ten pes nelíbil a nakonec vlastně byl i proti tomu, abychom doma měli jakékoli zvíře.

A tak jsme skutečně jednou o víkendu jeli do Úval k paní Zelenkové a ta mi ukázala mého psa. MÉHO psa … :-) Byl úplně malinký, ani jsem si ho nemohla pochovat, protože paní chovatelka to nedovolila. Řekla, že štěňátko musí být u své psí mámy ještě asi dva měsíce , a pak si ho můžeme vyzvednout. Ještě párkrát jsme se na něj byli podívat, to už měl jméno. Jin Long – v překladu Zlatý drak. Hned vysvětlím: Zlatý – protože jeho barva srsti je zlatá (podle průkazu původu) a drak, protože se narodil v čínském roce draka. A pak přišel 4. prosinec roku 1988 – to si přesně pamatuji – a Jin Long mohl s námi odjet domů. Těšila jsem se, jak malá. V autě jsem to vystrašené zvířátko držela celou cestu na klíně a měla strach, aby si na nás zvyknul. Přijeli jsme domů, Jin Long byl vystrašený, ocásek svěšený … ale netrvalo to ani 10 minut a v obýváku se vyčůral rovnou ke krbu. A od té doby už byl náš.

Jak už to tak osud chtěl – nakonec to byl tatínek, kdo s ním nejvíc chodil ven – hlavně večer a snad se na tu večerní procházku vždycky i těšil. A jak už to u všech dětí bývá, to, jak slibujeme, že se o psa budeme pořád starat, vezme za své poměrně brzy. A tak ráno s ním chodila ven většinou maminka. No a odpoledne jsme se většinou hádali s bratrem, kdo že má jít. Je pravda, že první půlku svého psího života Jin Long prožil se mnou. Pak jsem ale víc chodila do práce a Jin Long zůstal u rodičů. A když už byl úplně starý, starala se o něj hlavně maminka a teta Věra, která si ho brala i na několik měsíců s sebou na chatu. Tam byl tak šťastný, že může běhat, kde se mu zachce celé léto a Věra ho opečovává.

Jin Long umřel 15. února 2005 – dožil se zasloužených psích 17 let.

Jin Long - jedna z prvních fotek u nás doma

Jin Long – jedna z prvních fotek u nás doma

Jin Long už jako dospělý pekinéz - doma v předsíni

Jin Long už jako dospělý pekinéz – doma v předsíni

 

Fotografie: archiv rodiny Brabcovy

Platinová deska – půl milionu prodaných kusů v zahraničí

Dnes jsem našla zase jeden poklad. Rozhovor z časopisu Z, což byl nějaký Zápisník, který vydávala Československá lidová armáda :-) V třetím čísle z roku 1981 vyšel v tomto zápisníku rozhovor s Jiřím Brabcem a členy Country Beatu. Ten rozhovor vyšel právě kvůli tomu, že tatínek dostal platinovou desku za 500 tisíc prodaných kusů jednoho titulu – jedné desky – v zahraničí. Toto ocenění mu udělila Artia – jako první platinovou desku.  Čtěte až do konce, ten rozhovor je tam naskenován.

Artia byl podnik zahraničního obchodu, který vyvážel československé umění do zahraničí. Našla jsem i tento odkaz: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1821.

Platinová deska byla udělena za prodej 500 tisíc kusů titulu The Best of Country Beat. Pokud vím, tak v Československu tato deska nevyšla, byla určena jen pro export. Schválně jsem se podívala, za kolik kusů prodaných desek od jednoho titulu se dnes udělují platinové desky. A víte, co jsem našla? Opravdu hodně to šlo dolů ….  10 tisíc kusů …

 Platinová deska je ocenění, které předává hudební vydavatelství svému interpretovi za úspěšný prodej jejich děl. Termín platinová deska vznikl v roce 1968 kvůli albu In-A-Gadda-Da-Vida od americké skupiny Iron Butterfly.
V Česku jsou pro udělování platinových desek společnosti IFPI stanovena tato kritéria (počty prodaných děl):
V roce 2013 došlo v regionu střední Evropa ke snížení počtu prodaných kusů pro zisk platinové desky (ČR původně 12 000 / 6 000 ks, Slovensko o 2 000 ks apod.).
  • populární hudba
    • domácí album – 10 000
    • zahraniční album – 5 000
  • klasická hudba a mluvené slovo – 10 000
  • hudební video – 3 000
  • Singly:
    • domácí singl – 1 000
    • zahraniční singl – 1 000

 

To předávání si už docela pamatuji. Muselo mi být 10 let. Myslím, že se při té příležitosti konal koncert v divadle Archa v ulici Na Poříčí (dříve se jmenovalo Divadlo E.F.Buriana) a po koncertu se tam konal takový raut. Připravovala to maminka a pomáhala nám i teta Irena, což byla tatínkova sestřenice. Byly tam takové ty studené mísy, maminka napekla domácí housky a chleba. Nechyběly karafiáty a asparágus. Z toho rautu jsem žádnou fotku nenašla. Z divadla je jedna zde:

Platinová deska - rok 1980

Platinová deska – rok 1980

 A teď už k tomu avizovanému rozhovoru. Ten byl poskytnut zřejmě někdy v lednu 1981 a vyšel ve třetím čísle – takže asi v březnu (?). Jak jsem zmínila nahoře, ten zápisník vydávala Československá lidová armáda a jsou tam z dnešního pohledu neuvěřitelné články :-) I v tomto článku mě zarazilo, že na konci autorka uvádí, že kapela se chystá na turné do Sovětského svazu. Já si totiž nevzpomínám, že by tatínek byl v 80. letech v SSSR. Vím, že tam byl v letech 70., ale netuším, zda jen jednou nebo víckrát. Ptala jsem se i maminky a ta mi potvrdila, že v 80. letech už Country beat v Rusku nevystupoval. Tak jen nevím, jestli to tam ta soudružka redaktorka prostě musela napsat, anebo to bylo něco, co se plánovalo a pak z toho sešlo.  Tak tady je ten poklad. Moc dobře se to naskenovat nedá, má to na dnešní dobu divný formát, ale tak snad to bude aspoň trochu čitelné.

Jinak na té úvodní fotce je tehdejší zpěvačka Country Beatu Lenka Řehůřková, později Lenka Chmelová. A dále na fotkách kapela, ve složení, které je pod fotografií dobře popsáno.

Titulní strana Z

Titulní strana Z

Zapisnik_strana 1Zapisnik_strana2

Zapisnik_strana3Zapisnik_strana4

 

 

Fotografie z předávání platinové desky:  archiv rodiny Brabcovy

Jak jsme si mysleli, že jsme zbohatli

Ve sklepě se někdy najdou poklady. I my jsme s rodiči jeden takový našli. Přečtěte si, jak to tenkrát bylo. A prosím o shovívavost na konci tohoto příběhu. Tatínek měl v podstatě výtvarné umění rád :-) A že si nevymýšlím, to potvrdí i výstřižek z novin Expres, které vycházely někdy v devadesátých letech. Tam to asi panu redaktorovi popsal přímo tatínek sám.

Do Bubenče, v Praze 6, jsme se přistěhovali v roce 1977. To mi bylo 7 let a šla jsem do první třídy. Bratrovi Filipovi byl rok. Do té doby jsme bydleli v Zahradním městě (Praha 10). Byla to fajn změna. Z panelákového 2 + 1 do velkého činžovního cihlového domu. Navíc do bytu po Maxi Švabinském. S velkým bytem jsme nabyli i poměrně velký sklep. Byt jsme postupně několik let rekonstruovali a na sklep nikdy nezbývalo mnoho času. A protože byl opravdu rozlehlý, hromada uhlí, která byla v zadním rohu, nikoho dlouhá léta moc nevzrušovala. Teprve po letech, a to už jsme s bratrem byli poměrně velcí, došlo na totální úklid sklepa. A došlo i na uhlí. Postupně se ta hromada ukrajovala a odnášela a postupně se ukazovalo, že pod tou hromadou něco leží. Bylo to dost velké a najednou bylo všem jasné, že je to velké plátno. Byl na něm nakreslen výjev z honu. Nějaký jelen a několik nahých ženštin a lovců. Nebo honců. Ti byli, pokud vím, oblečeni. A najednou nám docházelo, po kom že to vlastně máme byt. Našli jsme obraz Maxe Švabinského! Určitě ho tam schoval. A my jsme ho našli. No to je neuvěřitelné. Začaly horečné debaty, co s ním uděláme. Myslím, že padaly i příslušné cifry…. Konečně se na nás usmálo štěstí… !

A tak jsme to opravdu velké plátno odnesli nahoru do bytu a kochali se. Nikomu jsme to samozřejmě neřekli. To víte, znáte lidi. Ještě by nám to záviděli … A třeba by nás někdo přišel i vykrást! Obraz se pyšnil v obýváku několik týdnů, než tatínek sehnal znalce. Kunsthistorika. Byl to takový milý starý pán, který prý mistra Švabinského ještě osobně pamatoval. Celá rodina jsme se shromáždili okolo obrazu a sledovali pana doktora, jak pečlivě prohlíží obraz. Měl i lupu. Jo! Málem bych zapomněla něco důležitého. Ten obraz byl podepsán, avšak velmi nečitelně. A u toho podpisu se pan znalec dost dlouho pozastavil. A pak konečně něco řekl. Znělo to nějak takhle:

 „Asi vás zklamu. Ten obraz nemaloval mistr Švabinský. Patrně se jedná o skicu některého z jeho žáků.„

Koukali jsme na něj asi trochu divně, protože dodal:

„Pokud vás tedy ještě zajímá, jestli toto plátno má nějakou hodnotu, tak vás také zklamu. V podstatě žádnou.“

A pak už jen pan doktor dopil svůj šálek kávy z „hodobožového“ starožitného servisu, který jsme kvůli němu vytáhli z vitríny, a odešel. A my jsme tam zůstali jak opaření. Takže zase nic. Žádná sláva, žádná odměna…

A jak jsme tam tak beze slova seděli, tatínek vstal a bez jediného slova to plátno vší silou … prokopl.

 

Noviny Express – datum není zřejmý, ale podle textu se dá usoudit, že se jedná o rok 1992