V předchozím příspěvku vzpomínala paní Jo Walker Meador, dlouholetá výkonná ředitelka Country Music Association, na festival country hudby v Londýně, ve Wembley, který se každoročně koná v období Velikonoc. V roce 1973 tam vystoupil Country Beat Jiřího Brabce a tam se také můj tatínek s paní Walker Meador seznámili.  Tam se také započalo tatínkovo dlouholeté přátelství s George Hamiltonem IV. Našla jsem k té akci pár parádních dokumentů a fotek.

Tohle je pár skenů z programu – je tam vidět, kdy Country Beat vystupoval a poté krátké představení.

Tady jsem našla účet z hotelu – Kensington Palace Hotel. Tatínek bydlel zjevně na pokoji s Václavem Macháčkem (baskytara).  Dále  je zde britské pracovní povolení z roku 1973.

Složení Country Beatu zleva: Vojtěch Kobylka, Jiří Myslivec, Jiří Brabec, Václav Macháček, Naďa Urbánková, Karel Kahovec, Jaroslav Hanslík.

Hlavním organizátorem a promotérem festivalu ve Wembley je už dlouhá léta pan Mervyn Conn – zde na fotce z Prahy (druhý zleva je Mervyn Conn, hned vedle něj zprava je George Hamilton IV.):

 

Ve Velké Británii má country hudba hodně příznivců. Mervyn Conn pořádal festival 23 let!  V prvním odkazu jsou všichni účinkující seřazení po letech. I s fotografiemi.

http://www.stanlaundon.com/wembley.html

http://www.telegraph.co.uk/culture/music/9109377/International-Festival-of-Country-Music-Wembley-Arena-review.html

 

všechny fotografie a dokumenty pochází z archivu rodiny Brabcovy

Paní Jo Walker Meador je jednou z našich výjimečných rodinných přátel. Jako dítě jsem ji vnímala jako „paní Walkerovou“ a pamatuji si ji jako krásnou dámu v klobouku a perfektně padnoucím kostýmku. Od té doby jsem se s ní setkala v USA mnohokrát. Vlastně skoro vždycky, když jsem jela do Nashvillu. Naposledy jsem se s ní setkala před 2 lety právě v Nashvillu a i přesto, že je jí už přes 90 let, je neuvěřitelně vitální. Dokonce ještě plánovala cestu do Evropy. Společně s jejím manželem Bobem a mým manželem Radkem jsme byli na snídani a poté jsme moc rádi přijali pozvání i do jejich krásného domu. Pracovna paní Jo je něco jako „dvorana slávy“. Velká místnost plná fotografií, dárků, dopisů, věnování a vzpomínek.

      

První fotografie je z návštěvy paní Walker-Meador v roce 1976 – pražské letiště. Vlevo je Jiří Opěla, manažer. Paní Walkerová je v tom kostýmu a klobouku, pak je tam tatínek a maminka a já jako dítě. Dále Václav Macháček a Karel Kahovec a Ondřej Čejka s manželkou (Američankou).

Druhá fotografie je z 90. let – z Nashvillu.

Třetí fotografie je z roku 2012 z Nashvillu – Jo Walker Meador s manželem Bobem a já a můj manžel Radek (archiv Lucie Pomijové Brabcové)

Toto je vzpomínka paní Jo Walker Meador, dlouholeté výkonné ředitelky Country Music Association, na mého tatínka. Dovolila jsem si to sama velmi volně přeložit. Originál je naskenovaný pod tímto příspěvkem a pochází z roku 2010. Vedle je ještě přiložen životopis paní Jo Walker Meador:

Jo Walker Meador: “ Už skoro 20 let navštěvují tisíce fanoušků country hudby z celého světa každoroční festival country hudby, který se koná 4 dny přes Velikonoční víkend ve Wembley Aréně. Na začátku 70. let to bylo poprvé, co jsem tam viděla vystoupení Jiřího Brabce a jeho Country Beatu se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Ten talentovaný muž mě tak zaujal, že jsem se s ním chtěla hned setkat. Byla jsem opravdu mile překvapena, že docela dobře mluvil anglicky. Vysvětlila jsem mu, že Country Music Association (CMA) zrovna uvedla International show v Nashvillu jako novou událost pro výroční podzimní setkání CMA. Pozvala jsem Jiřího, aby se té akce zúčastnil a reprezentoval Československo.

Jiří byl tím nápadem velmi nadšený, ale v Československu vládli v té době komunisté. Vystoupení umělců, speciálně ta zahraniční, měla striktně daná pravidla jejich umělecké agentury Pragokoncert. Ve spolupráci s Pragokoncertem a americkým imigračním úřadem se nám nakonec podařilo dostat je do Nashvillu na CMA International show. Jejich vystoupení bylo velkým trhákem a my všichni jsme z nich byli nadšeni.

Jiří zůstal společně s Country Beatem v Nashvillu pár dní. Jejich vláda je ale vybavila pouze velmi malým množstvím peněz. CMA ještě nebyla ve finanční pozici, která by jí dovolovala nějak významně podpořit účastníky z cizích zemí. Naše dobrá přítelkyně, Margit Prosser, původem z Československa, která vlastnila a provozovala svůj krásný restaurant tak přispěla tím, že kapele poskytla jídlo a zajistila dopravu.

Na začátku 90. let Jiří moderoval televizní seriál v České televizi Country Express Praha – Nashville. Ve své show prezentoval nahrávky country hudby a rozhovory s hvězdami country music, jako např. George Hamilton IV. , Emmylou Harris, Gary Morris, the Moody Brothers a mnoho dalších, včetně českých zpěváků a kapel.

Z důvodu natáčení takových rozhovorů pro Českou televizi cestoval Jiří často do Nashvillu během Fan Fair Festivalu a také na výroční předávání cen CMA. Často ho doprovázely jeho žena Eva a dcera Lucie, protože tak jako byl známý jako televizní osobnost a hudebník (velmi talentovaný pianista), byl Jiří také známý jako člověk oddaný své rodině.

V dubnu 1976 jsem cestovala do Prahy a navštívila jsem Jiřího a jeho rodinu. Jiří měl mnoho známých, zejména v ČSA. A tak když jsem letěla do Prahy z Hamburgu z Německa, právě někdo z aerolinií na mě čekal přímo u gatu a provedl mě přes celnici. Tam už na mě čekal Jiří s celou rodinou a Eva měla v náručí miminko – syna Filipa.

Byla jsem ubytována v krásném hotelu Intercontinental. Když jsem se následujícího rána probudila, venku padal sníh. Komunisté měli v Praze sjezd, a tak budovy byly zahaleny rudými vlajkami. Jiří mě upozornil, abych nemluvila o politice, zejména ve studiu. Protože by mohlo být „napíchnuté“. Na ulici prý můžeme mluvit o všem, v budovách ale musíme dávat pozor. Mé srdce v tu chvíli soucítilo se všemi dobrými lidmi v Praze. Praha je jedno z nejkrásnějších historických měst na světě a vzpomínky na tuto návštěvu si navždy uchovávám. Strávila jsem tam pouze několik dní, ale opravdu hodně pro mě znamenaly.

Když jsem odjížděla směrem do Lausanne, do Švýcarska, Eva mi darovala krásný broušený křišťálový džbán. Měla jsem na tu cestu jen malé zavazadlo na kolečkách a malý batůžek, což bylo tak akorát a ten džbán v krásné krabici saténem vyložené byl něco navíc. Nějak jsem to ale nakonec vyřešila, a tak ten džbán se mnou dojel do Lausanne a cestoval se mnou až domů.

Ten krásný křišťál ale nebyl jediným krásným dárkem, který jsem za ta léta od Jiřího a jeho rodiny dostala. Mám už skoro celou sbírku krásných modrých skleněných dárků, na kterých je vyryto věnování od Jiřího a Country Beatu. Zůstali jsme přátelé i poté, co jsem přestala pracovat a stále jsme v kontaktu. Dokonce jsem už viděla i jeho syna Filipa (to miminko, které jsem viděla poprvé v Praze) na jeho promoci na americké univerzitě.

Jiří byl mužem mnoha talentů, oddaný rodině a country hudbě. Byl takovým pionýrem, který přinášel country hudbu do Československa. Mé přátelství s Jiřím a jeho rodinou mi přineslo mnoho výjimečných a krásných vzpomínek.“

Jo Walker Meador

 

Minulý týden jsem po celkem dlouhé době jela směrem na Ládví a Ďáblice. A u nynějšího Multikina Ládví jsem si vzpomněla, že jsem tam v kině byla asi jenom jednou. A to někdy v 80.letech, resp. asi to bylo před rokem 1980, vzhledem k mému věku, protože si myslím, že 10 mi ještě nebylo. To kino se totiž jmenovalo Moskva a já jsem tam byla s tatínkem na filmu Gulliverovy cesty.

Velkou část mého dětství s námi trávila spíše maminka. Za prvé, byla s námi až do mých 14 let doma – v domácnosti. Za druhé, tatínkův denní režim moc neumožňoval starat se o nás přes den. Ráno jsme se neviděli, protože, když my jsme šli do školy, on ještě spal. A odpoledne už zase odjížděl. A přijížděl pozdě v noci. Takže někdy jsme se neviděli třeba i pár dní.

Tatínek nás s bratrem hlídal mnohokrát, ale já si  jako jeden příklad za všechny zřetelně vybavuji, když jsme spolu, jen my dva, šli do kina. Musím říct, že si nevzpomínám úplně přesně, proč maminka tenkrát s námi nešla a dokonce ani nevím, jestli jsme už měli bráchu. A pokud ano, byl asi hodně malý, protože i já jsem tenkrát byla dost malá.

Jeli jsme autem do kina Moskva. To si tedy pamatuji velmi přesně, protože to od nás bylo docela daleko. To kino bylo velké a takové moderní, co si pamatuji. Na programu byly Gulliverovy cesty a mně se to tenkrát moc líbilo. A to je celé 🙂 Tak na to jsem si přesně vzpomněla, když jsem nedávno jela do těch Ďáblic …

 

 

10. dubna je prý Den sourozenců. Já jsem se o tom dozvěděla až letos, ale hned jsem si samozřejmě vzpomněla na svého bratra Filipa, který už dlouho žije i se svou celou rodinou v USA. Vzpomněla jsem si na víc historek, ale dnes se podělím o tu, jak se můj mladší bratr narodil.

rodiče, bratr Filip a já – foceno u nás doma v předsíni 🙂  – myslím, že na dortu jsou 3 svíčky, tak bratrovi byly 3 roky  (archiv rodiny Brabcovy)

bratr Filip a já v roce 2014 v USA na mé svatbě (archiv Lucie Pomijové Brabcové)

Když mi rodiče řekli, že budu mít sourozence, těšila jsem se. Sledovala jsem se zájmem, jak mamince roste bříško a těsně kolem vánoc 1975 už ji za ním skoro nebylo vidět. V pěti letech člověk moc nevnímá oslavy Silvestra, ani příchod nového roku. A tak jsem se jednou ráno, a bylo to 2. ledna 1976, vzbudila a byla u nás babička. To bylo docela divné, protože večer předtím odjížděla taxíkem domů, do svého bytu na Starém Městě. To jsme ještě bydleli v Zahradním Městě, v paneláku. Logicky jsem se zajímala, kde je maminka. A tak mi babička vysvětlila, že maminka je už od noci v nemocnici, protože už se jí asi brzy narodí miminko. Do toho zazvonil telefon, a doktor babičce oznámil, že maminka právě porodila kluka. Filípka.

Babička se zrovna převlíkala, a tak, jak byla jen tak v podprsence, běžela přes chodbu a bušila na sousedy a volala „Votíku, máme kluka ! „

Zde se ale hodí ještě několik vysvětlivek:

 1) babička znala naše sousedy velmi dobře, neboť před sňatkem mých rodičů v tomto bytě s dědou bydlela,

2) babička měla přes prsa 104 cm, takže zdůrazňuji, že když běžela v podprsence, bylo na co se podívat 🙂

3) v té době se nevědělo, jestli se narodí holka nebo kluk. To se maximálně praktikovala kyvadélka anebo zkušený doktor to někdy prostě poznal. Proto to babiččino nadšení, že k pětileté holčičce – ke mně – přibude do rodiny kluk

 A teď teprve nastal ten problém. Tatínek mi slíbil, že mě vezme do porodnice na Štvanici podívat se na maminku a miminko. Babička mě nastrojila do šatiček a bílých dětských kozaček – dnes bych to možná nazvala sněhulí. Čistě bílých – to zdůrazňuji. Táta naleštil Chryslera a vydali jsme se do porodnice. Při takové události se sluší přinést květina. Tatínek to samozřejmě věděl, ale zkuste 2. ledna roku 1976 sehnat někde kytku. Ani uvadlý karafiát a všude zavřeno. Někdo ze známých dal tatínkovi, myslím, tip na nějaké zahradnictví. Snad někde v Záběhlicích, možná to mohlo ale být i jinde. Tak jsme tam dojeli a zkusili otevřít branku. Nic. Zamčeno. Viděli jsme, že ve skleníku někdo ale je. Tak jsme volali: „Haló. Je tam někdo ?!“ Stále nic. Branka byla zavřená. Tatínka tedy napadlo, že to zkusíme obejít. Objekt jsme obešli a našli nějaká pootevřená vrátka. A před námi cesta přes nějaké rozorané záhony, asi tak 200 metrů. A tak jsme se vydali. Zrovna moc nemrzlo, takže ta půda nebyla ztuhlá, ale spíš rozblácená. Brodili jsme se bahnem a zapadali a moje bílé krásné botičky za chvíli vypadaly jako hnusná , obrovská , hnědá kopyta. Tatínkovy zánovní zimní boty nevypadaly o moc líp. Když jsme dorazili ke skleníku a zaklepali, otevřel nám pan zahradník. Tatínek mu vysvětlil naléhavost naší návštěvy a pan zahradník nás pozval dál a slíbil, že kytku uváže. Ještě, než jsme však mohli vstoupit , podal nám nějakou motyčku, kýbl a smetáček a řekl: „Očistěte si ty boty a dcerce taky, ať mi neušpiníte skleník „. Kytku skutečně uvázal, a pokud se nemýlím, dokonce z gerber, nikoli z karafiátů, jak by se dalo v roce 1976 čekat. Nakonec řekl, ať příště klidně přijdeme zas, ale v tom případě máme zazvonit na zvonek, který byl u té zamčené branky, a který tatínek , patrně z nervozity, přehlédl.

Do porodnice jsme nakonec dorazili, ale málem nás tam nepustili. Maminka musela přijít za námi. Pan doktor prý přišel za ní přišel a říkal:  „Maminko, máte tady manžela a dcerušku. Ale dovnitř je pustit nemůžeme. Mají strašně špinavé boty…“

 

Neznám snad nikoho, kdo by v 80. letech neměl doma video. My jsme nejdříve měli doma přehrávač na ty menší kazety – „bety“ a pak už videorekordér (ten i nahrával z televize) VHS. To byly ty větší kazety. A jak jsem tak nedávno likvidovala poslední zásoby videokazet, vzpomněla jsem si jednu naši rodinnou historku. Ta je u nás hodně populární.

 

Stala se někdy v 80. letech, kdy i k nám do rodiny přišla velká móda videa. Zprvu jsem ten přístroj viděla, když jsme ho ještě nevlastnili, ale měli jsme ho jen zapůjčený. I s několika kazetami. Myslím, že si video tatínek půjčil poprvé na víkend. A tak jsme od rána do večera nedělali nic jiného, než se koukali na filmy. Anebo videoklipy. Ten pán, co nám video půjčil měl i slušnou sbírku videokazet a dlouhý seznam, že kterého jsme si mohli vybrat, co si příště půjčíme. A pamatuji si, že to měl hezky rozdělené podle žánrů.

Tak se stalo, že si tatínek vybral také mimo jiné horor. Bylo to z prostředí polární stanice a postupně se to stalo docela kultovním filmem. Tenkrát to ale bylo něco mimořádně hrůzostrašného. Ten film se jmenoval Věc (v originálu The Thing) a nejdříve jsme se na něj začali dívat všichni, tedy mimo bratra, který byl ještě dost malý. Maminka a já jsme odešly po prvních 10 minutách (mně se to hnusilo) a tatínek se tedy díval sám. Maminka šla taky do postele, předtím klasicky poklidila, a navíc ještě všude v bytě pozhasínala. Po nějaké době se vzbudila a všimla si, že tatínek ještě není v posteli. Tak se šla podívat, jestli se ještě dívá na video. To ovšem netušila, že asi minutu předtím se tatínek dodíval na ten horor, vypnul video, zhasnul a potichu a potmě se vydal do ložnice.Pro něj to znamenalo projít takovou tmavou chodbičkou za tmavým závěsem. No a jak rozhrnul ten závěs, stála tam maminka v bílé noční košili…

To leknutí přežil, ale říkal, že asi hodinu nemohl usnout. Ne z toho hororu, ale z toho leknutí …