Vodňanská nástěnka

Dnes moc ráda zveřejním vzpomínku mého manžela Radka Pomije. Mohu potvrdit, že chvíli trvalo, než zjistil, čí jsem dcera :-)

JB_v rolaku

 

Ač jsem se s panem Jiřím Brabcem nikdy osobně nepotkal, znal jsem jeho podobu velice dobře už od dětství. A to díky maminčině kanceláři na vodňanském náměstí, kde tehdejší dámský kolektiv národního podniku Geodézie měl umístěnu hodně velkou „Nástěnku slávy a popularity“, kde byly přišpendleny fotografie tehdy slavných zpěváků a skupin, které celkem pravidelně zajížděly do tohoto malého jihočeského města. Takže už jako hodně malé dítě jsem viděl portréty Rangers (tedy spíše Plavců) a Radka Tomáška, Petra i Pavla Nováky, Josefa Laufera, Michala Tučného s Fešáky a řadu dalších „umělců z Prahy“. Samozřejmě nemohly chybět i fotografie Country Beatu Jiřího Brabce a velká, podepsaná fotografie pana kapelníka.

Vím, že nás dva se sestrou, rodiče brali na koncerty Country Beatu velmi brzy a na některé pasáže z nich si pamatuji dodnes. Určitě to byly skladby zpívané jak Naďou Urbánkovou, tak Karlem Kahovcem. Nemohu zapomenout na skvělé houslové provedení Oranžového expresu v podání tehdy mladíčka Ondřeje Čejky.A mrzí mě, že si opravdu nevybavuji nic od samotného Jiřího Brabce. Žádná sóla, žádné vtipy, které jsem pak viděl v televizi či na videu.

Později jsem přešel na poslouchání úplně jiné muziky, ale na country a bluegrass jsem nikdy úplně nezapomněl. Netvrdím, že jsem sledoval hitparádu Praha – Nashville, to vážně ne, ale do Strakonic, kde jsem tehdy bydlel, jezdily velké hvězdy na Jamboree, takže jsem si je mohl každý rok připomenout.

A pak už jsem se potkal s dcerou Jiřího Brabce a dlouho jsem nevěděl, že to jeho dcera je :-) Díky tomu jsem mohl pomáhat s vyklízením jednoho sklepa a nalezení pokladů z let sedmdesátých, týkajících se právě veškeré hudební činnosti pana Brabce.  Asi by byl dnes Jiří Brabec překvapen, že byl v jednom čísle anglického New Musical Express z roku 1974 s pozdější hvězdou AC/DC Brianem Johnsonem, tehdy v dresu kapely Geordie. I takové poklady jsme našli.

Také jsem se mohl podívat na americký Fan Fair, dnes nazývaný CMA Fest, monstrakci v Nashville. Potkat se s Georgem Hamiltonem IV a také s paní Jo Walker – Meador a vidět i její Hall of Fame. A to byl fakt zážitek plný velké historie nejen americké country.

Mrzí mě, že si s Jiřím Brabcem nemůžu popovídat o muzice, mám pocit, že bychom si rozuměli. Ale jeho podobu denně vidím v tváři mé manželky Lucie, ještě větší u jejího bratra Filipa (zejména když si ve Washinghtonu sedne ke klavíru svého otce) a úplně největší u Filipova syna Christophera. Tam je podoba dokonalá.

Přesto všechno je moje největší vzpomínka na pana Jiřího Brabce spojena s jednou podepsanou fotografií z kanceláře vodňanské Geodézie. Je na ní skvělý muzikant a charizmatický chlap. A tak si ho chci pamatovat.

Foceno v roce 2011 ve Franklinu, Tennessee. Na fotce je George Hamilton IV., V. a VI. + já a můj manžel Radek

Foceno v roce 2011 ve Franklinu, Tennessee. Na fotce je George Hamilton IV., V. a VI. + já a můj manžel Radek

Karkulky

Je mi ctí, opět použít text pana doktora Aleše Opekara (více o autorovi zde: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ales-opekar–22587) a činím tak s jeho laskavým svolením. Dnes se dozvíme něco kapele – spíše kapelách – jménem Karkulka.

cb_Karkulka_u piana

foto: archiv rodiny Brabcovy

 

K A R K U L K Y

Před-Olympic a Před-Country Beat

 publikováno v časopise Rock & Pop v rámci seriálu Bigbítové šlápoty – Karkulky. Před-Olympic a před-Country beat v díle 5/1998 (s. 64-65)

 karkulka4

Proč Karkulky? Proč ne prostě Karkulka? Protože Karkulka měla hodně podob a vystřídala se v ní spousta muzikantů a zpěváků. Všechny Karkulky měly jedno společné: souvisely s klubovou divadelní činností Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna a hrály rock’n’roll.

MILOSLAV ŠIMEK

Miloslav Šimek (1940) maturoval v roce 1959 a pak se dal na Pedagogický institut, obor čeština, dějepis a výtvarná výchova. O divadlo se začal zajímat mnohem dřív, než v roce 1963 učitelství dostudoval. Seznámil se s žurnalistou Vladimírem Bystrovem a v rámci souboru MLOK (Mladí okolo kultury), které působilo při ČVUT, společně připravili propletenec písniček, scének a legrací Polotrapno.

Slídili po nejvhodnějším prostoru a nakonec nalezli pro svou premiéru 16.11.1960 útočiště v sále klubu ROH České státní pojišťovny ve Spálené ulici. Byl jen pár kroků od Pedagogické fakulty v ulici M.D.Rettigové, kde také občas nacvičovali nebo vystupovali při studentských akcích. Od pamětníků se dozvěděli, že v tom místě před válkou fungoval bar s názvem Olympik. A tak začali svému novému působišti říkat KLUB OLYMPIK.

JIŘÍ GROSSMANN

Na stavební fakultě ČVUT studoval i Jiří Grossmann (1941). Jeho zase přitahoval dixieland. Hrál na basu a na trombón a zpíval. Například v Saratoga Jazz Clubu nebo v Dixie Party, s klarinetistou Mílou Růžkem, pianistou Mirkem Vlčkem, s trumpetisty Zdeňkem Kučerou nebo Mirkem Pecharem, s kytaristou Jirkou Starým, basistou Honzou Ciprianem a bubeníkem Michalem Brumlíkem.

Právě takováhle dixielandová kapela obstarala v Polotrapnu hudební doprovod, a tak zde došlo k osudovému setkání Šimka s Grossmannem, dvou mladých studentů, kteří zjistili, že mají podobný smysl pro humor. Oběma se líbilo Osvobozené divadlo, začínající Semafor i pořady Sputniků, kombinující písničky s povídkama nebo scénkama. Prvním produktem jedenáctileté spolupráce, ukončené předčasnou Grossmannovou smrtí v prosinci 1971, byla hra Dva z Plivníku aneb V tomhle teta nehraje. I tahle hra zvonila akustickým dixielandem, mladou Prahou však stále hlasitěji duněly rock’n’rollové a twistové rytmy…

OD DIXIELANDU K ROCK’N’ROLLU

Šimek cítil rock’n’rollové a twistové vibrace v ovzduší a chtěl jít s dobou. Jednou si vzal stranou Růžka, jednoho z nejuznávanějších dixielandových klarinetistů, a začal ho přemlouvat, aby vytáhl ze skříně saxofon a postavil rock’n’rollovou kapelu. Růžek o tom nechtěl ani slyšet: „Rock’n’roll bude mít jepičí život! Nebudu si ničit nátisk!!!“

Nakonec se ale nechal přece jen ukecat, oprášil altku, nacvičil nový repertoár a následující program Hoj, Štěchovice! již byl doprovázen kapelou se soundem v duchu orchestru Billy Vaughna. Hudebníci zůstali v zásadě stejní, změnil se hlavně styl. V písních s Grossmannovými texty dominovaly dva saxofony, altka a tenor, a možná už místo Ciprianova kontrabasu nastoupila baskytara Ivana Pešla, ale to už si dnes nikdo přesně nepamatuje.

Klub se mezitím musel poprvé přestěhovat do karlínského sálu U Zábranských a nazvat se Karlínským kulturním kabaretem neboli KARKULKOU. Ono se totiž v té době dalo těžko vydržet na jednom místě. Čas od času se našel na kulturním odboru Národního výběru referent, který dostal strach, když se v jeho regionu dělo něco moc nápadného a začal dělat „fóry“ s povolovacím razítkem. A tak se i Šimkova parta občas stěhovala nebo měnila názvy. Jednou se dokonce jmenovala JEJEJE (Ještě Jedno Jeviště).

Jiří Grossmann pak na období 1962-3 dostal zajímavé angažmá v plzeňské Alfě, a tak další program, Nádraží twist nad Vltavou, připravoval Šimek s Tomášem Pačesem.

NA NÁDRAŽÍ TWIST

Od září roku 1962 byl rock’n’rollový zpěvák Pavel Sedláček přijat do Semaforu, aby zde vystupoval v pořadu Šest žen. Jeho Studijní skupina big beatu, s níž už nemohl tak často vystupovat, osiřela. A zatímco Pavel Chrastina se od přelomu let 1962/63 soustředil na vytříbené instrumentálky v Big beat kvintetu s Petrem Jandou, uvolněným ze Sputniků, Pete Kaplan nebo Ladislav Štaidl mohli přijmout Růžkovu nabídku zahrát si v karlínském kabaretu. V Nádraží twist nad Vltavou už tedy zněla opravdová rocková kapela. Jmenovala se také Karkulka, i když se soubor mohl opět vrátit zpátky do Olympiku ve Spálené.

Hra měla premiéru 12.12.1962. Její „zápletka“ byla jen záminkou k presentaci písniček a vtipů, podobně jako v některých semaforských pásmech: lidem ujel vlak a museli čekat skoro 2 hodiny na nový. Výpravčí Janura (Šimek) a redaktor Kaprštítko (Pačes) a další mladí lidé si pak krátili dlouhou chvíli povídáním, zpíváním a hraním. Zněl tu již skutečný rock, převzaté hity s Pačesovými texty. Hra vynesla na světlo dva objevy: nadanou studentku Pedagogické fakulty, původem z Moravy, Miladu Pospíšilovou (s největším hitem Filmáč), a fenomenální talent Bohumila Vaňka (v srpnu 1968 zahynul s ostatními členy skupiny Karla Duby při tragické nehodě v Ulánbátaru).

KŘIŽOVATKY

Jak v té době bývalo zvykem, obsazení skupiny bylo velmi variabilní. Protože se v Olympiku zdaleka nehrálo každý den, měli muzikanti čas i na vedlejšáky. Někteří chodili do zaměstnání, třeba pianista Miroslav Vlček, a ti nechtěli vyjíždět mimo Prahu. Na kšefty, které začal nabízet záhadný pán jménem Josef Smeták. Vedle stabilních muzikantů Růžka a Kaplana tak docházelo k proměnám: na baskytaru někdy hrál místo Pešla Pavel Chrastina, na piano byli k dispozici vedle Vlčka Mirek Berka nebo Jaromír Klempíř a na bicí vedle Brumlíka Jan A. Pacák.

Pan Smeták jednal jako opravdový manažer. Sehnal aparaturu, vozil muzikanty v Tatře 603 a zaměstnával je tak, že někdy hráli až čtyřikrát denně. Název Karkulka se mu nezdál být mimo kabaret příliš šťastným, a tak zhruba mezi únorem a březnem 1963 vymyslel, že se kapela pojmenuje podle svého působiště ve Spálené. A byla na světě skupina OLYMPIC.

Z KARKULKY OLYMPIC

Dnes už si nikdo nevzpomene, jestli se táž kapela v pořadu Nádraží Twist nad Vltavou stále jmenovala Karkulka a jako Olympic vystupovalal jen mimo, anebo už zůstala Olympikem i pro Šimkův kabaret. Jisté je, že Nádraží bylo docela povedené představení, ve kterém se amatérská hravost pojila s čerstvě tříbenou profesionální rutinou. Po představení lidé pomohli uklidit židle a tancovalo se. Zkrátka začínala pohoda 60. let. Nálada té doby a prostředí klubu Olympik zůstaly zachyceny v televizním filmu Lichá středa, natáčeném v červnu 1963.

Prehistorický Olympic tu hraje v obsazení Růžek saxofon, Vlček piano, Kaplan kytara, Pešl baskytara a Brumlík bicí. Ve filmu zazní tři skladby, Kaplan zpívá svou píseň Dancing Everybody, Věra Křesadlová zpívá Růžkovu melodii s Kaplanovým textem Jumping All (hlas však pravděpodobně patří Věře Krupařové) a nakonec lidé tancují na Růžkovu improvizaci. Píseň Jumping All později nahrála v pomalejší verzi a s textem Jiřího Štaidla Nebuďte kůzlata Vlasta Kahovcová (1965).

Koncem srpna 1963 nastoupil Petr Kaplan na vojnu a místo něho musela kapela nabrat postupně pět lidí: sólového kytaristu Petra Jandu, doprovodného kytaristu Jiřího Laurenta, zpěváky Miki Volka a Pavla Bobka a zvukaře Vladimíra Mikšovského. To už se ale kapela rozešla s Josefem Smetákem a s množstvím dalších účinkujících a hlavně pod křídli Karla Mareše vplula do listopadové premiéry semaforského pásma Jiřího Štaidla Ondráš podotýká.

VOJENSKÁ KARKULKA

Na vojnu nešel jen Kaplan, ale i Šimek s Grossmannem. Grossmann nejprve do AUSu, ale zanedlouho přešel za Šimkem do útvaru v Ruzyni (aby byl nakonec kvůli prvním příznakům své nemoci zproštěn vojny úplně). Ještě než v září 1963 narukovali, sepsali další legraci: Nečekjte twist aneb Besídka zvláštní školy. Premiéra se ještě odehrála ještě za Růžka a Kaplana, ale hlavní éra Nečekejte twist nastala až za účinkování divadla a big beatu VOJ, čili zejména během roku 1964 (viz Rock & Pop 1997, č.7, s.64-65).

Šimek s Grossmannem, už coby vojáci, dali dohromady další program Proces s bigbeatovým králem. V Nečekejte twist hrála kapela z vojáků Ruzyňské posádky, Olympic hrál v Semaforu, a tak přišel ke slovu Jiří Brabec.

BRABCOVA KARKULKA

Jiří Brabec, jeden z průkopníků českého rock’n’rollu, musel kvůli nemoci vystoupit z vlaku, který sám rozjel, z vlaku jménem Fapsorchestra (viz Rock & Pop 1996, č.5, s.72-73). Skoro celý rok 1961 strávil rekonvalescencí po pobytu v nemocnici a dodržoval zákaz pohybu v zakouřených prostorách, to jest mimo jiné právě v rock’n’rollových tančírnách. Nicméně bez kapely stejně dlouho nevydržel. Tu první po FAPS, s Ivanem Hovorkou, Lídou Doležalovou (později Hovorkovou) a Jiřím Hoskovcem, pojmenoval SPARROWS. S rock’n’rollovými Sparrows za zády se na podzim 1963 seznámil s Šimkem a Grossmannem.

Pro hru Proces s bigbeatovým králem postavil Brabec novou kapelu pod starým názvem Karkulka. Využil spoluhráče ze Sparrows, například bubeníka Ivana Ovčára, a dokonce i některé z Fapsorchestry, například kytaristu Jiřího Stádníka. Na saxofon byl volný bývalý Sputnik Jiří Janda, který se právě vrátil z vojny, a na baskytaru Zdeněk Rytíř od Hells Devils. Druhým kytaristou byl krátce Petr Rezek, kterého vyměnil Rytířův spoluhráč z někdejších Crossfire (Oheň) Ladislav Klein. Klein přišel z Juventusu, kde jej nahradil právě Rezek. Stádníka pak vystřídal Jindřich Libeš z big beatu Voj a Rytíře v polovině roku 1965 Václav Macháček ze skupiny Rakety.

Zpěváků se tu vždy střídalo víc, podobně jako v Ondrášovi. Ivan Hovorka zpíval Elvise Presleyho, Zdeněk Antoš zpíval Little Richarda a Zdeněk Rytíř Chucka Berryho. Byla tu opět Milada Pospíšilová, časem přibyl Karel Černoch, občas se tu objevil Miki Volek nebo Miloš Reddy z Hells Devils a do repertoáru se dostali i Rolling Stones. Hlavní roli bigbeatového krále hrál Pavel Sedláček.

ROMANOVI

Bigbeatový král se hrál opět v Karlíně u Zábranských, do Olympiku by se ani tak rozsáhlý projekt nevešel. I na šňůry mimo Prahu s sebou vozili bílé piano, které na pódiu stavěli na nakloněnou plochu. Mezi vděčné hosty programu patřili rock’n’rolloví fandové, mistři světa v krasobruslení, sourozenci Eva a Pavel Romanovy. Na kulometnou rock’n’rollovou palbu Karkuly předváděli moderní tance a když byla možnost hrát přímo na ledě, hrálo se na ledě a Romanovi bruslili. Například na vyprodaném Zimním stadiónu v Opavě.

Kromě toho Karkulka hrála k poslechu i k tanci jako samostatná kapela s vlastním programem, zúčastňovala se pořadů klubu Olympik Šlágr Revue nebo Hit Revue a taky objevila Petra Kalandru.

KALANDRA

Miloslav Šimek nepůsobil jako učitel moc dlouho, ale náhoda tomu chtěla, aby se objevil ve třídě, kam chodil školák Petr Kalandra. Jeho otec, významný mikrobiolog, využil kontaktu a oslovil Jiřího Brabce, jestli by kluka, zpitomnělého do amesrické muziky, nevyzkoušel. Jiří Brabec si mladého Kalandru poslechnul a byl nadšen. Kalandra si ještě přivedl kamarádku, s níž měl připravenou písničku Everly Brothers a bylo rozhodnuto. Sotva čtrnáctiletý budoucí bluesman začal zpívat rock’n’rolly s Karkulkou.

COUNTRY BEAT

Proces s bigbeatovým králem byl vlastně posledním úspěšným komediálním pásmem Šimka a Grossmanna v rámci klubu Olympik nebo karlínského kabaretu. Obnovit „besídku zvláštní školy“ s některými členy Komet se moc nepovedlo. Olympik se vyprofiloval spíš jako beatový klub. Víc koncertní nebo taneční než divadlení. Po Ondrášovi se sem opět vrátil Olympic, přišli Donaldi, v roce 1966 přibyli Matadors a Flamengo a Šimek s Grossmannem zůstali u textappealových pořadů, které dorostly do Hit Show a Návštěvních dnů. Někdy měli dojem, že se se svými povídkami a vtípky skoro vnucují, ale pouhé konferování koncertů skupin je nikdy nebavilo.

Brabcova Karkulka hrála do konce roku 1965. Na jejím základě vznikla v lednu 1966 nová skupina Country beat, inklinující víc k rockabilly a country hudbě, podobně jako řada světových rock’n’rollových průkopníků. Šimek s Grossmannem, toužící po divadelnějším pojetí svých programů, přijali v roce 1967 nabídku Jiřího Suchého vstoupit do Smaforu a právě Country beat se zde stal jejich hudebním společníkem.

karkulka1  karkulka double karkulka3

karkulka5

 

Literatura:

sm: Karkulka opět hraje, Večerní Praha, čtvrtek 13.12.1962, s.3

Jitka Bartošková: Stojí za to se ohlédnout, Klub Olympik září 1966, s.2

Jiří Grossmann: Jak jsme hráli komedie, Klub Olympik, prosinec 1966, s.2-3

Pavel Chrastina: Něco z historie československého beatu, Klub Olympik, červen 1967, s.5-6

Jiří Grossmann: My a Semafor, Klub Olympik, září 1967, s.2-3

Pavel Chrastina: Olympic story, Klub Olympik, říjen 1967, s.8

Jiří Černý: Drahý můj Country beat, Melodie 1971, č.6, s.161-163

malý profil Petra Kalandry, Melodie 1973, č.7, s.219

Jaromír Tůma: Čtyři hrají rock. Jasná zpráva o skupině Olympic, Panton Praha 1986

V.Kouřil: Český rock’n’roll 1956/69, Praha 1981, s.16-17, 31

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, část jmenná O.Konrád, V.Lindaur: Život v tahu aneb Třicet roků rocku, Praha 1990, s.17