Včera jsme s manželem byli v Rudolfinu na koncertu vážné hudby. A jak jsem v orchestru zahlédla fagoty, hned jsem si vzpomněla na jednu tatínkovu historku z mládí.
Už od mládí hrál tatínek výborně na klavír. V té době nebylo možné, aby studoval na konzervatoři hru na klavír a zároveň veřejně s hrou na klavír vystupoval, například v rock and rollové kapele. A pokud si to z jeho vyprávění pamatuji správně, musel by stejně studovat pouze klasický klavír. A to on nechtěl. V té době letěl rock and roll, a tak se tatínek rozhodl, že bude studovat fagot a mimo to bude na klavír hrát v kapele.
Hra na fagot prý není nic jednoduchého. Jako u každého hudebního nástroje se musí hodně cvičit. A tak tatínek chodil jak do školy, tak na soukromé hodiny k jednomu profesorovi. Jeho jméno nám tatínek asi říkal, ale přiznám se, že si ho nepamatuji. Údajně to byl starší pán a tatínek tam chodíval na hodinu po ránu. V té době obvykle pan profesor snídával. A většinou to byla bábovka a káva. Tatínek hrál, pan profesor seděl v županu a snídal, poslouchal a když bylo potřeba do hry zasahoval.
Jednou takhle pan profesor snídal tu svoji bábovku a tatínek, protože samozřejmě pořádně necvičil, tak moc neuměl. Pan profesor vstal, sebral mu fagot z ruky a zahrál mu to tak, jak to mělo být správně. Pak mu fagot vrátil a řekl: „ Takhle je to správně, tak teď to zkus Ty, Brabče“. Vzal si tedy od pana profesora fagot zpátky a když chtěl začít hrát, všimnul si, že ta část, která se vkládá do úst, tedy ten strojek, je plný drobků. Od té bábovky …
Nevím, jestli to bylo i proto, ale studia konzervatoře tatínek nakonec po dvou letech opustil.
Pokud by snad někdo nevěděl, jak přesně fagot vypadá, přidávám odkaz na wikipedii. Jsou tam i ukázky, jak zní hra na fagot.