Neznám snad nikoho, kdo by v 80. letech neměl doma video. My jsme nejdříve měli doma přehrávač na ty menší kazety – „bety“ a pak už videorekordér (ten i nahrával z televize) VHS. To byly ty větší kazety. A jak jsem tak nedávno likvidovala poslední zásoby videokazet, vzpomněla jsem si jednu naši rodinnou historku. Ta je u nás hodně populární.

 

Stala se někdy v 80. letech, kdy i k nám do rodiny přišla velká móda videa. Zprvu jsem ten přístroj viděla, když jsme ho ještě nevlastnili, ale měli jsme ho jen zapůjčený. I s několika kazetami. Myslím, že si video tatínek půjčil poprvé na víkend. A tak jsme od rána do večera nedělali nic jiného, než se koukali na filmy. Anebo videoklipy. Ten pán, co nám video půjčil měl i slušnou sbírku videokazet a dlouhý seznam, že kterého jsme si mohli vybrat, co si příště půjčíme. A pamatuji si, že to měl hezky rozdělené podle žánrů.

Tak se stalo, že si tatínek vybral také mimo jiné horor. Bylo to z prostředí polární stanice a postupně se to stalo docela kultovním filmem. Tenkrát to ale bylo něco mimořádně hrůzostrašného. Ten film se jmenoval Věc (v originálu The Thing) a nejdříve jsme se na něj začali dívat všichni, tedy mimo bratra, který byl ještě dost malý. Maminka a já jsme odešly po prvních 10 minutách (mně se to hnusilo) a tatínek se tedy díval sám. Maminka šla taky do postele, předtím klasicky poklidila, a navíc ještě všude v bytě pozhasínala. Po nějaké době se vzbudila a všimla si, že tatínek ještě není v posteli. Tak se šla podívat, jestli se ještě dívá na video. To ovšem netušila, že asi minutu předtím se tatínek dodíval na ten horor, vypnul video, zhasnul a potichu a potmě se vydal do ložnice.Pro něj to znamenalo projít takovou tmavou chodbičkou za tmavým závěsem. No a jak rozhrnul ten závěs, stála tam maminka v bílé noční košili…

To leknutí přežil, ale říkal, že asi hodinu nemohl usnout. Ne z toho hororu, ale z toho leknutí …