Jak se narodil můj bratr Filip

10. dubna je prý Den sourozenců. Já jsem se o tom dozvěděla až letos, ale hned jsem si samozřejmě vzpomněla na svého bratra Filipa, který už dlouho žije i se svou celou rodinou v USA. Vzpomněla jsem si na víc historek, ale dnes se podělím o tu, jak se můj mladší bratr narodil.

rodina_predsin_narozeniny

rodiče, bratr Filip a já – foceno u nás doma v předsíni :-)  – myslím, že na dortu jsou 3 svíčky, tak bratrovi byly 3 roky  (archiv rodiny Brabcovy)

ja a bratr florida 2014

bratr Filip a já v roce 2014 v USA na mé svatbě (archiv Lucie Pomijové Brabcové)

Když mi rodiče řekli, že budu mít sourozence, těšila jsem se. Sledovala jsem se zájmem, jak mamince roste bříško a těsně kolem vánoc 1975 už ji za ním skoro nebylo vidět. V pěti letech člověk moc nevnímá oslavy Silvestra, ani příchod nového roku. A tak jsem se jednou ráno, a bylo to 2. ledna 1976, vzbudila a byla u nás babička. To bylo docela divné, protože večer předtím odjížděla taxíkem domů, do svého bytu na Starém Městě. To jsme ještě bydleli v Zahradním Městě, v paneláku. Logicky jsem se zajímala, kde je maminka. A tak mi babička vysvětlila, že maminka je už od noci v nemocnici, protože už se jí asi brzy narodí miminko. Do toho zazvonil telefon, a doktor babičce oznámil, že maminka právě porodila kluka. Filípka.

Babička se zrovna převlíkala, a tak, jak byla jen tak v podprsence, běžela přes chodbu a bušila na sousedy a volala „Votíku, máme kluka ! „

Zde se ale hodí ještě několik vysvětlivek:

 1) babička znala naše sousedy velmi dobře, neboť před sňatkem mých rodičů v tomto bytě s dědou bydlela,

2) babička měla přes prsa 104 cm, takže zdůrazňuji, že když běžela v podprsence, bylo na co se podívat :-)

3) v té době se nevědělo, jestli se narodí holka nebo kluk. To se maximálně praktikovala kyvadélka anebo zkušený doktor to někdy prostě poznal. Proto to babiččino nadšení, že k pětileté holčičce – ke mně – přibude do rodiny kluk

 A teď teprve nastal ten problém. Tatínek mi slíbil, že mě vezme do porodnice na Štvanici podívat se na maminku a miminko. Babička mě nastrojila do šatiček a bílých dětských kozaček – dnes bych to možná nazvala sněhulí. Čistě bílých – to zdůrazňuji. Táta naleštil Chryslera a vydali jsme se do porodnice. Při takové události se sluší přinést květina. Tatínek to samozřejmě věděl, ale zkuste 2. ledna roku 1976 sehnat někde kytku. Ani uvadlý karafiát a všude zavřeno. Někdo ze známých dal tatínkovi, myslím, tip na nějaké zahradnictví. Snad někde v Záběhlicích, možná to mohlo ale být i jinde. Tak jsme tam dojeli a zkusili otevřít branku. Nic. Zamčeno. Viděli jsme, že ve skleníku někdo ale je. Tak jsme volali: „Haló. Je tam někdo ?!“ Stále nic. Branka byla zavřená. Tatínka tedy napadlo, že to zkusíme obejít. Objekt jsme obešli a našli nějaká pootevřená vrátka. A před námi cesta přes nějaké rozorané záhony, asi tak 200 metrů. A tak jsme se vydali. Zrovna moc nemrzlo, takže ta půda nebyla ztuhlá, ale spíš rozblácená. Brodili jsme se bahnem a zapadali a moje bílé krásné botičky za chvíli vypadaly jako hnusná , obrovská , hnědá kopyta. Tatínkovy zánovní zimní boty nevypadaly o moc líp. Když jsme dorazili ke skleníku a zaklepali, otevřel nám pan zahradník. Tatínek mu vysvětlil naléhavost naší návštěvy a pan zahradník nás pozval dál a slíbil, že kytku uváže. Ještě, než jsme však mohli vstoupit , podal nám nějakou motyčku, kýbl a smetáček a řekl: „Očistěte si ty boty a dcerce taky, ať mi neušpiníte skleník „. Kytku skutečně uvázal, a pokud se nemýlím, dokonce z gerber, nikoli z karafiátů, jak by se dalo v roce 1976 čekat. Nakonec řekl, ať příště klidně přijdeme zas, ale v tom případě máme zazvonit na zvonek, který byl u té zamčené branky, a který tatínek , patrně z nervozity, přehlédl.

Do porodnice jsme nakonec dorazili, ale málem nás tam nepustili. Maminka musela přijít za námi. Pan doktor prý přišel za ní přišel a říkal:  „Maminko, máte tady manžela a dcerušku. Ale dovnitř je pustit nemůžeme. Mají strašně špinavé boty…“