Říkali mu Brabčák, Country Brabec, jeho otec mu říkal Jiříku,  jeho matka, moje babička,  Jiříčku.

Babička Jiřina pocházela z Prahy-Bubenče z chudé dělnické rodiny a byla nejmladší z osmi dětí. Její dětství nebylo nijak veselé. Tatínek chodil domů věčně opilý a maminka i děti občas nějakých pár ran schytaly. I proto se babička velmi upínala ke své mamince, kterou velmi milovala. Ta ale zemřela mladá. Babička se vyučila u kožešníka. Za muže si vzala svého bratrance (!) Josefa Brabce, mého dědečka, který v té době pracoval jako bankovní úředník. V červenci roku 1940 se jim narodil syn Jiří. Bylo to dítě vymodlené, protože babička několik let předtím o jedno dítě krátce po jeho narození přišla a poté měla problém s otěhotněním. A tak můj tatínek byl jedináček, kterého babička nade vše milovala a do jisté míry i rozmazlovala. V té době bydleli babička s dědou ve Svépravicích. Dnes jsou to Horní Počernice a je to součást Prahy. Dům, ve kterém se tatínek narodil, tam stojí snad dodnes. Je snadné ho poznat, protože jeho součástí je opravdová věž. Jednou jsme se tam byli všichni – maminka, bratr a já, podívat. Dělali jsme si z toho s bratrem legraci a zdůrazňovali slovo RODIŠTĚ. Říkali jsme tomu pak dokonce i Karlštejn … kvůli té věži … Už pár let jsem tam nebyla, a tak ani nevím, zda ten dům někdo nepřestavěl.

Pokud se týká okolností narození tatínka, tak jediné, co si pamatuji, jak babička vyprávěla, že když na ni přišly porodní bolesti, byla právě v místní hospodě ve Svépravicích na rohu, kde hráli hru s názvem Seděla pod borovičkou. Že by to na ni tak zapůsobilo? Asi silný umělecký kus ..

Šla tedy domů a za pár hodin se narodil Jiříček. Samozřejmě doma. Byl rok 1940 a byla válka.

 Fotografie: archiv rodiny Brabcovy