Ve sklepě se někdy najdou poklady. I my jsme s rodiči jeden takový našli. Přečtěte si, jak to tenkrát bylo. A prosím o shovívavost na konci tohoto příběhu. Tatínek měl v podstatě výtvarné umění rád 🙂 A že si nevymýšlím, to potvrdí i výstřižek z novin Expres, které vycházely někdy v devadesátých letech. Tam to asi panu redaktorovi popsal přímo tatínek sám.

Do Bubenče, v Praze 6, jsme se přistěhovali v roce 1977. To mi bylo 7 let a šla jsem do první třídy. Bratrovi Filipovi byl rok. Do té doby jsme bydleli v Zahradním městě (Praha 10). Byla to fajn změna. Z panelákového 2 + 1 do velkého činžovního cihlového domu. Navíc do bytu po Maxi Švabinském. S velkým bytem jsme nabyli i poměrně velký sklep. Byt jsme postupně několik let rekonstruovali a na sklep nikdy nezbývalo mnoho času. A protože byl opravdu rozlehlý, hromada uhlí, která byla v zadním rohu, nikoho dlouhá léta moc nevzrušovala. Teprve po letech, a to už jsme s bratrem byli poměrně velcí, došlo na totální úklid sklepa. A došlo i na uhlí. Postupně se ta hromada ukrajovala a odnášela a postupně se ukazovalo, že pod tou hromadou něco leží. Bylo to dost velké a najednou bylo všem jasné, že je to velké plátno. Byl na něm nakreslen výjev z honu. Nějaký jelen a několik nahých ženštin a lovců. Nebo honců. Ti byli, pokud vím, oblečeni. A najednou nám docházelo, po kom že to vlastně máme byt. Našli jsme obraz Maxe Švabinského! Určitě ho tam schoval. A my jsme ho našli. No to je neuvěřitelné. Začaly horečné debaty, co s ním uděláme. Myslím, že padaly i příslušné cifry…. Konečně se na nás usmálo štěstí… !

A tak jsme to opravdu velké plátno odnesli nahoru do bytu a kochali se. Nikomu jsme to samozřejmě neřekli. To víte, znáte lidi. Ještě by nám to záviděli … A třeba by nás někdo přišel i vykrást! Obraz se pyšnil v obýváku několik týdnů, než tatínek sehnal znalce. Kunsthistorika. Byl to takový milý starý pán, který prý mistra Švabinského ještě osobně pamatoval. Celá rodina jsme se shromáždili okolo obrazu a sledovali pana doktora, jak pečlivě prohlíží obraz. Měl i lupu. Jo! Málem bych zapomněla něco důležitého. Ten obraz byl podepsán, avšak velmi nečitelně. A u toho podpisu se pan znalec dost dlouho pozastavil. A pak konečně něco řekl. Znělo to nějak takhle:

 „Asi vás zklamu. Ten obraz nemaloval mistr Švabinský. Patrně se jedná o skicu některého z jeho žáků.„

Koukali jsme na něj asi trochu divně, protože dodal:

„Pokud vás tedy ještě zajímá, jestli toto plátno má nějakou hodnotu, tak vás také zklamu. V podstatě žádnou.“

A pak už jen pan doktor dopil svůj šálek kávy z „hodobožového“ starožitného servisu, který jsme kvůli němu vytáhli z vitríny, a odešel. A my jsme tam zůstali jak opaření. Takže zase nic. Žádná sláva, žádná odměna…

A jak jsme tam tak beze slova seděli, tatínek vstal a bez jediného slova to plátno vší silou … prokopl.