Jin Long – čti Ťin Lung

Každé dítě chce v určitém okamžiku mít psa. Ani mě to neminulo. Jenže rodina byla proti. Jak to dopadlo?

Když mi bylo 16 začala jsem se učit čínsky. Postupně jsem se seznamovala s různými lidmi, kteří buď v Číně žili, anebo to byli Číňané, žijíci u nás a s nimi jsem zažívala i rozdílnosti našich kultur. Někteří z nich měli i tradiční čínské psíky – pekinéze. Zamilovala jsem si tohle tvrdohlavé a svébytné plemeno a začala otravovat rodiče, že bych také chtěla SVÉHO pekingského palácového psíka. Tatínek byl absolutně proti. Především proto, že se mu ten pes nelíbil. Kdybych snad chtěla jezevčíka nebo kokršpaněla, myslím, že bych ho dostala, ale pekinéz se jevil jako něco nemožného. Musím říct, že mi to vydrželo celé dva roky. Jsem velmi tvrdohlavá a před 18tými narozeninami jsem na dotazy, co že si to přeju, odpovídala jasně.

„Nechci nic jiného, než pekinéze.“

Maminka za mnou chodila a říkala:

„Luci, neblázni, tatínek ti toho psa nekoupí, ale koupíme ti tu koženou bundu, kterou jsi tak moc chtěla.“

To bylo pochopitelně obrovské lákadlo, protože v roce 1988 byla frajeřina mít koženou bundu a naši věděli, že bych ji moc chtěla. Ale zůstala jsem „tvrdá“. A jak se ty narozeniny blížily, tak jsem si říkala, že asi nejspíš nakonec dostanu tu bundu. A pomalu jsem se s tím i smiřovala. Na svém psacím stole, pod sklem – to bylo tenkrát velmi populární mít sklo na stole a pod ním fotky svých idolů – jsem měla pohled s pekinézem a vystřižený inzerát, kde se psalo, že někdo prodá štěňata. Když jsem psala úkoly do školy, nostalgicky jsem mrkala na fotku toho psa a říkala si, že ta bunda snad taky nebude tak špatná …

Jednoho dne, a bylo to, pokud si vzpomínám, pár dní před mými narozeninami, přišel tatínek večer domů a řekl, že mi něco přinesl. Nevěnovala jsem tomu až zase tak velkou pozornost. Tatínek se však tvářil velmi tajemně…. a to mohlo něco znamenat. Najednou mi podal takovou malou, černobílou fotku, na které byl výstavní pekinéz a řekl:

„ Když jsi toho psa tak chtěla, tak tady ho máš…. Tohle jen jeho táta. Ten tvůj se teprve narodí. V sobotu se tam pojedeme podívat, jestli chceš … „

Nemohla jsem tomu uvěřit a samým překvapením a štěstím jsem se dala do opravdu dlouhého a usedavého pláče. Tenkrát mi tatínek řekl:

„ Takhle snad nebudeš brečet ani na mém pohřbu …tak už toho nech!“

 Byla jsem tenkrát strašně šťastná. A nikdy nezapomenu, že tatínek mi chtěl udělat radost, a proto si opsal z mého stolu adresu z inzerátu, jel do těch Úval, kde údajně hodinu bloudil, než onu chovnou stanici našel. A tam ho majitelka (paní Zelenková) přemluvila, ať mi to štěně koupí – tedy, až se narodí. A to všechno dělal i přesto, že se mu ten pes nelíbil a nakonec vlastně byl i proti tomu, abychom doma měli jakékoli zvíře.

A tak jsme skutečně jednou o víkendu jeli do Úval k paní Zelenkové a ta mi ukázala mého psa. MÉHO psa … :-) Byl úplně malinký, ani jsem si ho nemohla pochovat, protože paní chovatelka to nedovolila. Řekla, že štěňátko musí být u své psí mámy ještě asi dva měsíce , a pak si ho můžeme vyzvednout. Ještě párkrát jsme se na něj byli podívat, to už měl jméno. Jin Long – v překladu Zlatý drak. Hned vysvětlím: Zlatý – protože jeho barva srsti je zlatá (podle průkazu původu) a drak, protože se narodil v čínském roce draka. A pak přišel 4. prosinec roku 1988 – to si přesně pamatuji – a Jin Long mohl s námi odjet domů. Těšila jsem se, jak malá. V autě jsem to vystrašené zvířátko držela celou cestu na klíně a měla strach, aby si na nás zvyknul. Přijeli jsme domů, Jin Long byl vystrašený, ocásek svěšený … ale netrvalo to ani 10 minut a v obýváku se vyčůral rovnou ke krbu. A od té doby už byl náš.

Jak už to tak osud chtěl – nakonec to byl tatínek, kdo s ním nejvíc chodil ven – hlavně večer a snad se na tu večerní procházku vždycky i těšil. A jak už to u všech dětí bývá, to, jak slibujeme, že se o psa budeme pořád starat, vezme za své poměrně brzy. A tak ráno s ním chodila ven většinou maminka. No a odpoledne jsme se většinou hádali s bratrem, kdo že má jít. Je pravda, že první půlku svého psího života Jin Long prožil se mnou. Pak jsem ale víc chodila do práce a Jin Long zůstal u rodičů. A když už byl úplně starý, starala se o něj hlavně maminka a teta Věra, která si ho brala i na několik měsíců s sebou na chatu. Tam byl tak šťastný, že může běhat, kde se mu zachce celé léto a Věra ho opečovává.

Jin Long umřel 15. února 2005 – dožil se zasloužených psích 17 let.

Jin Long - jedna z prvních fotek u nás doma

Jin Long – jedna z prvních fotek u nás doma

Jin Long už jako dospělý pekinéz - doma v předsíni

Jin Long už jako dospělý pekinéz – doma v předsíni

 

Fotografie: archiv rodiny Brabcovy