Češi jsou prý rození chataři a chalupáři. I naši rodinu to v minulosti krátkodobě postihlo…

Nevím přesně za jakých okolností se to stalo, ale když mi bylo asi 7 let, tj. cca v roce 1977, se rodiče rozhodli koupit chatu. Protože tatínek o víkendech hodně hrával, neměli jsme nikdy takový ten typický víkendový život – tj. v pátek ve dvě naskočit před školou do auta, vyzvednout mamku, nakoupit a hurá na chatu či chalupu. My jsme až do toho roku 77 žádnou chatku ani chalupu neměli, a tak jsme jezdili maximálně do Všenor k naší oblíbené tetě Ireně (tatínkova sestřenice).

Ale zpět k té naší chatičce. Už si to moc nepamatuju, ale vím, že chatka byla taková malá, na záchod se chodilo do kadibudky, vevnitř v chatičce byly palandy ..  a bylo to kousek za Prahou, tuším, že v Louňovicích. K té maličké chatičce patřila obrovská zahrada s mnoha ovocnými stromy, s asi stovkou rybízů (od té doby rybíz nesnáším) a mnoha záhony. Naše první návštěva vypadala asi tak, že tatínek vzal hrábě a z branky strhal nějaký obtížný plevel. Tedy myslel si, že je to plevel. Byl to ale ozdobný klematis (od té doby si pamatuji ten název).

Jednou jsme tam zase pro změnu přijeli a soused pobíhal kolem svého domu a křičel na nás , ať nevylézáme z auta, protože mu ulítly včely. Ulítly. Na náš strom. Tak jsme museli počkat, až je sklepne do příslušné bedýnky.

Na tak obrovské zahradě bylo nutné pořád pracovat. Maminka s babičkou a občas i já 🙁 jsme pořád okopávaly nějaké záhony. Sekat trávu jezdil děda z Moravy. Sekal kosou. Než dosekal celou zahradu, mohl na druhé straně pomalu začít znovu. Česání ovoce také bylo na hodně dlouho.

Tatínek si s oblibou na chatku zval kluky z kapely, roztáhli si pingpongový stůl, otevřeli pivko, roztáhli lehátka a užívali si odpočinku. Mezitím sousedé soutěžili o nejhezčí zahrádku a my jsme to tak trochu kazili…

Už nevím, jestli jsme tu chatu měli rok nebo dva, každopádně to pro nás nebylo to pravé. Tam by se vyřádil nějaký zdatný kutil a zahradník, který by celé víkendy a dovolené nedělal nic jiného, než kutil a zahradničil a ne, že by ležel na lehátku a opaloval se. Na to by mu nezbyl čas. Od té doby jsme už nikdy žádný „weekend house“ neměli. A víte , že mi to dodnes vůbec nechybí?!